Některé koncerty se vydaří, některé méně. Před týdnem tu byl smutný až srdceryvný příběh o Reaperově cestě do daleké Ostravy. Já naštěstí jel pouze do nedaleké Prahy, do samotného centra, a večer to byl vydařený. Krátce před šestou jsem se musel zařadil do nečekaně dlouhé fronty, ale naštěstí odbavování probíhalo svižně. Během posledních pár minut před začátkem tak byl čas zajít si pro pivo i najít vhodné místo v hledišti. Na programu toho večera byla předkapela HINAYANA, kterou následovala dvě výrazná uskupení finské death/doom scény. Jejich vystoupení mělo společné to, že obě kapely vzpomínaly na jeden svůj klenot v diskografii. Vzhledem k tomu, že redakční fotograf onemocněl nemocí natolik strašlivou, že zůstal toho dne pod peřinou, neochotně jsem vzal s sebou i smartphone a pořídil pár fotek. Fotky jsou samozřejmě nekvalitní a mají pouze dokázat, že jsem tam toho večera byl a těšil se z dobré hudby.

HINAYANA

Parta z Texasu má své kořeny zapuštěné v domácí deathové scéně, ale pro melodie a atmosféru hledá inspirace v death/doomových vodách evropském severu, kupříkladu i v kapelách, se kterými jede své turné. Se severskou scénou mají ostatně více společného. Obě alba vydali u Napalm Records a spolupracují s lidmi jako je Tuomas Saukkonen nebo Dan Swanö. Teď zpětně při poslechu jejich dvou nahrávek zjišťuji, že jsem jim měl už dříve věnovat více pozornosti. Takže alespoň v mém případě se návštěva jejich vystoupení vyplatila. Zvukově to nebylo špatné, zpěvák/kytarista Casey Hurd byl slyšet velmi dobře, podobně i zbytek rytmické sekce. Škoda, že byla utopená sólová kytara. Ve své tvorbě mají spíš delší kompozice, i tak se na ploše vyhrazených čtyřiceti minut vešla osmička skladeb co by ochutnávka jejich tvorby.

OMNIUM GATHERUM

OMNIUM GATHERUM si na finské doom/death scéně vydobyli slušnou pozici a s INSOMNIUM jsou i od roku 2011 personálně propojení přes svého kapelníka. Nakonec se tak dostali do role mladšího brášky (byť obě kapely působí podobně dlouho), především proto, že OMNIUM GATHERUM jsou na většině turné v roli předskokana. „Beyond“ patří v jejich diskografii mezi ta nejpovedenější alba a vyšlo asi rok před „Shadows Of The Dying Sun“. Není proto divu, že se kapela rozhodla jej také uvést v celé své nádheře na společném turné.

OMNIUM GATHERUM měli už od prvních tónů intra k desce „Beyond“ sál na své straně (on to zas tak velký sál není, ale i tak to pro ně muselo být příjemné). Nastoupili s otvírákem „New Dynamic“. Skladba je postavená na výrazném kytarovém motivu a je jasné, že Markus Vanhala by si zvukovou utopenost svého nástroje, jakou to měli předskokani, dovolit nemohl. Zajímalo mě, jak bude čitelný zpěvák Jukka Pelkonen se svým hlubokých chraplákem, ale obavy byly zbytečné. Zvukově bylo vše v pořádku pro obě hlavní kapely večera. Pro mě byl vrchol vystoupení OMNIUM GATHERUM v temné skladbě „Nightwalkers“. Ponurá tíživá atmosféra, hutné rify, hluboký chrapot a melodická linka, kterou si předávají klávesy a kytara byla ztvárněna i naživo. Zvukově to bylo dobře vyvážené a klávesák Aapo Koivisto, který je vedle zpěvák a kapelníka jediným pevným kamenem v sestavě, tak vedle dvojice kytaristů měl dostatek prostoru. To bylo pochopitelně znát spíš v pomalejších skladbách, kterých je na albu „Beyond“ více. Svižné skladby „The Sonic Sign“ a „Living in Me“ rozpohybovaly nejenom publikum, ale i početný ansámbl kapely. Pomalá, chmurná a uhrančivá kompozice „White Palace“ byla stejně jako na albu rozlučkovou položkou. Nezazněly sice žádné přídavky, na to nebyl čas, ale materiál tohoto alba je dostatečně pestrý, aby se posluchač cítit spokojený.

INSOMNIUM

Markus Hirvonen za aplausu zasedl na svůj vysoko umístěný bubnový trůn a začal pomalý rozjezd v podobě předehry „The Primeval Dark“ pozvolna posouvat kupředu a stupňovat jeho tempo. Markus Vanhala si během necelé technické půlhodinky vyměnil tričko a potítka a nyní již jako člen INSOMNIUM spolu s Niilem Sevänenem a Villem Frimanem naběhl na pódium a společně se přidali ke gradovanému rozjezdu, který se během chvíle přehoupl ve „While We Sleep“. O albu „Shadows Of The Dying Sun“ v tuto chvíli víc psát nebudu, před týdnem byla zveřejněna retro recenze, kde bylo vše podstatné řečené. A vzhledem k tomu, že hráli celé album hezky popořádku, tak právě svůj největší hit vypálili hned v úvodu. Ale ke škodě to nebylo. Jednak je na albu mnoho skvělých skladeb a pak se jim podařilo udržet publikum ve varu po zbytek vystoupení. Navíc je to parta sympatických chlapíků, co si na pózy příliš nepotrpí a nešetří úsměvy.

Zvolnění přišlo v podobě „Revelation“ z pera Markuse Vanhaly, který pohazoval svojí již šedivou kšticí. Nejvíce se však klátil Ville Friman, až jsem se divil, že vůbec dokáže sledovat prsty na strunách. Oproti nim soustředěný Niilo Sevänen stál uprostřed pódia, chrlil ze sebe své texty a dokázal se i slušně mračit. Čistým zpěvem mu sekundoval Ville Friman. „Black Heart Rebellion“ je skvělá skladba a naživo v klubových prostorech vynikne i její proměnlivá podstata a podmanivá atmosféra. Melancholickou „Lose to Night“ dle Sevänenových slov často nehrají, ale byla by škoda jí neslyšet při této jedinečné příležitosti. Praha si jí vychutnat mohla.

Skutečného varu však odezva publika dosáhla překvapivě až se skladbou „Collapsing Words“, byť to bylo na Sevänenův podnět. V tu chvíli jsem si uvědomil, že moje výborné místo kousek před mixákem vlastně tak výborné není. V Roxy je to malé, takže když se v tu chvíli rozjel mosh pit, bylo to všude okolo mě. Mám já tohle ve svém věku zapotřebí? Co se dalo dělat, jediná cesta ven znamenala se proskákat, ale beze spěchu. „Ephemeral“ dle očekávání prostor před pódiem znovu pořádně rozvlnil.

Došlo na tři přídavky v podobě „Out to the Sea“, „Lilian“ z nejnovějšího alba a poklidnou klasiku „One for Sorrow“ na samotný závěr. Na kapele byla vidět upřímná radost z toho, jakou měla jejich hudba odezvu a dlouhé děkovačky ukazovaly, že spokojenost byla toho večera na obou stranách.