Středobodem druhé části článku je můj pohled na legendární desku PRAŽSKÉHO VÝBĚRU. Pohled, ve kterém se mísí dětská naivita i odstup dospělého člověka. Nicméně pevně doufám, že vám i zbytek článku přinese zajímavé počtení.

Tango Ropotámo

Snad vlivem zatuchlé doby, ve které „Straka v hrsti“ vznikala, nebo možná skutečností, že kapela tesala tvář svých rozšklebených hudebních kompozic výhradně během nočních hodin, zůstává temnota a jednolitá kompaktnost pojivem této kultovní nahrávky. Těžko se podobné dojmy popisují. Jde o neuchopitelnou nokturnální esenci, tmavohnědý tér, jehož olejovitá konzistence se podobně jako u dřeva vpíjí do jednotlivých hudebních položek. Přítomnost černých stínů může být vyloženě markantní, jak dokazuje úvodní makabrózní vál, ale jejich dlouhé prsty se ukrývají i v poslední položce, kde veselé sloky přerušuje syntezátorové vysokofrekvenční houkání připomínající vytí zatoulaného vlka. „Straka v hrsti“ umí být praštěná, místy strašidelná a někdy i vážná, ale kdykoliv si album pustím, získám takřka snový dojem, že stojím na odlehlé mýtině a sleduji noční oblohu posetou hvězdami. Samozřejmě jde o subjektivní popis mých dojmů, jejichž základ zůstane navždy ležet v dětských letech, kdy má imaginace pracovala na plné obrátky. V tomto ohledu tudíž předpokládám, že album musí na každého posluchače dýchat trochu odlišnou náladou. Jistě se ale shodneme v konstatování, že po zvukové, hráčské a významové stránce platí „Straka v hrsti“ za mimořádné rockové dílo. A teď už něco málo k samotným písním.

Po notoricky známém dětském žvatlání přichází proříznutí vzduchu v podobě rázného úderu do strun. Perfektně čitelná basa a bicí si vykračují v pochodovém rytmu, zatímco na pozadí se odehrává Pavlíčkovo orgastické znásilňování kytarových pražců. Dokonalé podloží pro nástup vokálu. I nyní v roce 2025 mě chmurná tryzna „Hrabě X“ nepřestává bavit teatrálním přednesem Michaela Kocába, jehož afektovanost skladbě propůjčuje spirit hororového dobrodružství s upíří tématikou. Textová stránka možná symbolicky poukazuje na izolovanost rozličných umělců, kteří živořili v té zvláštní době formované striktními pravidly a zákazy. Oním Hrabětem X tedy mohl být teoreticky kdokoliv mimo systém. Každý, kdo vybočil z řady a dostalo se mu pouze samoty a kolektivního opovržení. Já osobně si však užívám jen tu gradující atmosféru vycizelovanou finálním sborovým trojspřežením. Ikonický otvírák. Mrazivý jako kamenná podlaha v prastarém hradě a těžký jako víko dubové rakve.

Oproti tomu avantgardní neopunkový nářez „Na václavském Václaváku“ s jódlujícím Vilémem Čokem u mikrofonu je z docela jiného soudku. Přímočarý kvapík popisující bezradnost dítěte ztraceného v naší největší metropoli obnažuje hudební podstatu „Straky v hrsti“ až na dřeň. Navzdory fenomenálním hráčským výkonům mají všechny písně jasně čitelnou strukturu, nezřídka stavěnou na opakujících se vzorcích slok a refrénů. Nepochybuji o tom, že Praha je z pohledu malého děcka dozajista složitým labyrintem překypujícím nástrahami, ale písně na tomto albu nikoliv. Prim zde hrají nápady, zvukové kulišárny a sehranost celé kapely, přičemž každá kompozice má jasně ohraničené mantinely. Takto přehledný terén umožňuje písním vyniknout řetězcem jedinečných a těžko předvídatelných čísel, což zrovna v tomto případě znamená svižný kolovrátkový riff, na jehož kostru se nabalují „mimozemské“ klávesové plochy Kocába a zuřivé kytarové sólo Pavlíčka. Nová vlna ve své nejdivočejší podobě.

Jiří Hrubeš si hromovými přechody a vířením na virbl krade pozornost během rozjezdu titulní instrumentální pecky. No... instrumentální. Ke slovu (he, he) se poprvé dostává nic neříkající svahilština, ale vůbec to nevadí. Kocábovo nesrozumitelné halekání se střídá s krátkými sborovými samply, které navozují oprávněný pocit, že jsou do skladby implementovány pozpátku. „Straku v hrsti“ tvoří opakující se riff, vyskakující basa, elektrizující klávesové kejkle a náladotvorné kytarové sólo. V polovině nastoupí táhlý šum vzdáleného větru, aby se skladba vrátila na začátek a ještě jednou zopakovala to samé v bledě modrém. Z kategorie instrumentálních kompozic to nejlepší, co straka pod svými křídly ukrývá.

Generační megahit „Pražákům, těm je hej“ ukazuje kapelu jako pomyslnou jednotku čtyř mušketýrů, kteří hrají ve prospěch celku. K legendárnímu preludování elektrického piana se postupně přidává „reggae“ kytara, šustivé škádlení činelů a bublavá basa, aby píseň záhy přešla do šlapající sloky a vlezlého refrénu odpruženého skočnou funky basou. Nakažlivé zaklínadlo. Ve druhé polovině dojde k přátelskému šermířskému souboji Kocába s Pavlíčkem. Každý z pánů se blýskne jedinečným sólem, zatímco rytmická sekce udržuje pořádek na kolbišti. Kdekdo označuje Pražáky za absolutní vrchol tuzemské hard rockové hudby. Já bych s tímto ultimátním tvrzením zacházel opatrněji, ale zároveň necítím nejmenší potřebu komukoliv tento názor vyvracet. Ta píseň má opravdu vše.

Ujetá záludnost „Můj koníček“ v mých uších kdysi vyvolávala ambivalentní nálady. Veselost i pocit znepokojení. Asi jako kdyby ústřední kytarovou melodii vybrnkával vysmátý Jamajčan uprostřed nočního hřbitova. Možná za to do značné míry mohl ten záhrobní vokál v refrénu, ale dnes si všímám především úchylného přednesu ve slokách. Pavlíčkovo „pro mne je teplo myšího kožíšku ráj“ je roztomile zvrácené a to slizké vzdychání uprostřed skladby prohnané přes nějaký efekt celý dojem ještě zahušťuje. Zároveň jde o notoricky známý flák, který si lid upravil k obrazu svému. Autorem textu je F. R. Čech, ale obrazy hemžících se krys ve sklepě by měly náležet Pavlíčkovi a odrážet jeho vzpomínky na práci kotelníka. Ačkoliv se mezi řádky údajně žádné politické narážky neobjevují, lidové myšlení učinilo z oněch krys metaforu pro komunisty (případně Sověty). A jak se k takovému verdiktu postavila kapela v proudu následujících let? Inu, vox populi, vox dei.

Druhá strana desky nabízí další dvě instrumentální skladby obdařené mimo jiné opětovným užitím svahilštiny, kterou vzhledem k nulové výpovědní hodnotě (lituji, ale opravdu v tom nic konkrétního neslyším) můžeme klidně vnímat jako další doprovodný nástroj. Jmenovitě jde o totálně praštěný song „Bangabasava“ a funerální pochod „Tango Ropotámo“. Na titulní pecku se nechytá ani jedna, ale přesto mají na albu své přesně dané místo. Soudržnost je totiž jednou z největších předností „Straky v hrsti“. Nikdy jsem album nevnímal coby kolekci striktně oddělených písniček. Daleko více jde o organicky provázanou věc, kde každá součást tvoří celek. Víte jak. Žít se dá i bez žlučníku, ale zároveň budete navždy vědět, že vám v těle něco chybí. Přesně z toho důvodu nedám na tyhle dvě položky dopustit.

Plíživá „S.O.S.“ se vyznačuje pouliční špínou a zvláštní gangsterskou atmosférou. Asi jako když vysoce postavený mafián vyčítá k židli přivázanému společníkovi, že se zaprodal a zradil jeho důvěru. Kocábův text je na poměry alba poměrně vážný a plně srozumitelný. Jízlivá kritika nenažrané honby za penězi se pro lepší vyznění otřela o Ondřeje Soukupa a jeho přestup za výnosnějším ritem. Dnes už samozřejmě každý ví, že to tak horké nebylo a zakomponovaný „telefonát“ byl předem domluvený, ale text díky tomu lépe koresponduje s kontextem doby a působí uvěřitelně. Skladba samotná se kromě středního tempa a instrumentální přetahované mezi Kocábem a Pavlíčkem vyznačuje hysterickým štěkotem Čoka, který na konci křičí, jako kdyby mu někdo kleštěmi strhával podebraný nehet na palci.

Do ranku těch rychlých patří i další obrovský hit alba „Zubatá“ ozdobený textovým vkladem F. R. Čecha, který nám přímočaře poťouchlým způsobem oznamuje, že smrt se nedá převézt. Bizarní vokální exhibice Kocába a Čoka, punk rockový odpich, tlustá basová linka a v neposlední řadě vynalézavé syntezátorové výpady evokující vesmírnou přestřelku dvou meziplanetárních korábů. Tahle časem prověřená šleha nesmí chybět na žádném koncertě PRAŽSKÉHO VÝBĚRU.

Bluesově laděný šourák „Proč jen já“ je tvrdý jako starý poctivý dekl od kanálu. Text režimem zkoušeného Josefa Novotného lze jako jediný na desce označit přízviskem politický. Nejde však o žádné útočné kopance do slabin socialismu, ale spíše o odevzdaný povzdech nad tím věčným usměrňováním doprovázený nečekanými erupcemi vzteku, které odpaluje Pavlíček svými kytarovými náložemi. Pošmourné aranže s každou další vteřinou klesají kamsi do tmy. Houpavé tempo doprovázené kvílivou „sirénou“ nakonec upadne do umrlčího kroku a slova závěrečného monologu, v nichž se mísí touhy o svobodném místě bez hranic, hořknou v ústech. Bez debat nejvážnější zářez na albu a zároveň i pomyslná černá tečka na závěr. Jenže!

Jenže je tu ještě roztančené „Nádraží“. Dle mnohých nejslabší věc a mně nezbývá než nesouhlasit. Po předešlé zhudebněné depresi má člověk pomalu chuť hodit si mašli na nejbližší větvi, ale závěrečný rock 'n' roll dokáže do žil vlít alespoň nějaké to pozitivum. „Nádraží“ je takovou halucinační variací na klasický rock ve stylu BEATLES. Rychlé sloky, ve kterých se vínem rozhodně nešetří, upadají do stále častějšího snového oparu. Zhudebněný koloběh o bujarých večírcích a neodvratném nástupu bílých myšek. Zkrátka rozverný tandem nové vlny a klasického big beatu. Celá deska svým konceptem, odvahou, muzikantskou ekvilibristikou a hromadou nápadů připomíná silnou vichřici v roky nevětraném domě a „Nádraží“ si v závěru ještě drze dovolí vysadit vchodové dveře z pantů. S odstupem mnoha let a znalostí následujících událostí je akorát smutné vědět, že ty dveře někdo zanedlouho zase nasadil a pořádně s nimi práskl.

Poslední nádech státního molocha

Je leden roku 1983. Kapela PRAŽSKÝ VÝBĚR dokončuje svou crazy show v Hradci Králové. V šatně už na hudebníky čekají příslušníci StB. Koncert je nechávají odehrát celý. Není v tom však žádné vstřícné gesto, pánové jen nechtějí vyvolávat zbytečnou paniku. Před objektem stojí několik příslušníků Veřejné bezpečnosti a legitimují náhodně vybrané návštěvníky koncertu. Záminkou pro zátah se stal údajný prodej plakátů zhotovených na zakázku v Německu. Tedy nezákonné finanční obohacování. Dnes absurdní, tehdy holá realita. PRAŽSKÝ VÝBĚR mířil k výslechu. Za legendární se mezi fanoušky považuje historka Viléma Čoka, na něhož byl kvůli nízkému věku vyvíjen největší nátlak ze strany vyšetřovatelů. Pod pohrůžkami na papír napsal několik dalších skupin ideově podobných PRAŽSKÉMU VÝBĚRU, ale obratem papír zmuchlal, narval do pusy a spolkl. Buď jak buď, kapela dostala ránu přes prsty. Plošný zákaz vystupování, nahrávání a jakékoliv propagace značky PRAŽSKÝ VÝBĚR. Nepříjemnou situaci ještě završil březnový očerňující článek „Nová vlna se starým obsahem“ otisknutý v ideologicko politickém časopise Tribuna, pod kterým byl podepsán fiktivní novinář Jan Krýzl.

Neortodoxní hudba nastupující generace zkrátka dráždila uši stárnoucího obra. „Šťastnějším“ spolkům postačila změna názvu nebo razantní osekání repertoáru, avšak pro malé hudební skupiny vymykající se tomu, co stát považoval za normální, šlo o likvidační časy. V těchto souvislostech můžeme události z roku 1983 považovat za poslední výrazný vzdor státní moci proti mladým lidem, kteří nechtěli a neměli zapotřebí stát v řadě s ostatními.

Na druhé straně je ovšem dobré přistupovat k celé situaci se střízlivým odstupem. Peripetie okolo PRAŽSKÉHO VÝBĚRU se ani vzdáleně nedají porovnávat s tím, co postihlo kupříkladu alternativní rockovou skupinu PLASTIC PEOPLE v době nejtvrdší normalizace. Michael Kocáb se mohl nadále věnovat komponování filmové hudby. Velmi zajímavou práci odvedl na psychologickém hororu Vlčí bouda (1986). Občas dohodil nějaký ten společný kšeft i bývalým spoluhráčům, aby kapela neztratila veškerou vnitřní integritu. Michal Pavlíček svou kytaru propůjčoval do služeb tehdejších popových hvězd a od roku 1985 začal spřádat plány svého hudebního super projektu STROMBOLI. Vilém Čok dřel pár měsíců bídu s nouzí, ale nakonec našel útočiště v rockové skupině MOPED, nehledě na duet s Jiřím Kornem prostřednictvím skladby „Karel nese asi čaj“, kterou napsal Kocáb.

Jak známo, oficiální vydání „Straky v hrsti“ dostalo rovněž tvrdou stopku. Názory na to, kdo hotovou nahrávku propašoval na světlo se různí, ale na tom tolik nezáleží. Důležité je, že k uším fanoušků se materiál dostal cestou samizdatu. Díky „maxellkám“ mohla „Straka v hrsti“ vzlétnout a šířit se po tuzemské kotlině rychlostí chřipkové epidemie. Snad každý druhý člověk měl ve svém okolí někoho, kdo nelegální nahrávku (v mizerné zvukové kvalitě) vlastnil. Došlo tedy k opravdu unikátní věci. Ačkoliv byl PRAŽSKÝ VÝBĚR oficiálně zakázaný, jeho popularita rostla k nebeským výšinám. Nebylo to jen tím zákazem, důležitý byl především obsah uniklé nahrávky. Hráčská virtuozita ve službách mimořádně originální hudby se zanedlouho stala kultovní senzací.

Návrat

Uvolnění stavidel přišlo po čtyřech letech. S nutností okleštit název o přídavné jméno, mohl VÝBĚR sporadicky koncertovat a hlavně nahrávat. Druhé (nepočítaje jazz rockové období) album „Výběr“ (1987) vyšlo pod hlavičkou Supraphonu. Absurdní je, že „Straka v hrsti“ musela setrvat ještě rok pod zámkem, tudíž vyšla oficiálně až jako druhé album v pořadí. Pakárna. „Výběr“ určitě není špatnou deskou. Je více prosvětlená a nechybí ji pro skupinu typický škleb i nadsázka. Akorát už tam absentuje ten pocit perfektní sevřenosti a vyvážené dramaturgie. Na albu se nachází několik výplňových položek, které člověk musí trpělivě absolvovat před tím, než dostane další pecku mezi oči. Není jich málo: Metalově úderný „Tatrman“, sžíravě upřímný „Člověk bez talentu“, roztančený „Chvastoun“, případně hororově tíživý „Snaživec“. Album je v zásadě jakousi roztříštěnou galerií pokřivených lidských osobností, které, jak hádám, tehdy kapelu obklopovaly. Jiří Hrubeš roku 1985 emigroval. Kapela do svých řad následně přijala výborného bubeníka Klaudiuse Kryšpína. O to více mě zaráží poměrně časté využívání bicího automatu na desce. Málo času?

Další dějiny PRAŽSKÉHO VÝBĚRU nemá cenu probírat nějak obšírně. Jednak je každý zná a navíc bych se tematicky dostal až příliš daleko za hranice „Straky v hrsti“. Tedy jen telegraficky. Na sklonku osmdesátých let měla skupina opravdu hvězdný status. Vystupování v Manéži Bolka Polívky (1987), obrovské fronty fanoušků čekajících před Pantonem na oficiální vydání „Straky v hrsti“, Kocábův dohled na odsun sovětských vojsk z Československa, ale třeba i muzicírování s Frankem Zappou v rámci symbolického koncertu Adieu C.A. z roku 1991. Pavlíček a Čok měli v devadesátých letech celou řadu úspěšných bočních projektů, kdežto Kocáb svým rozmáchlým politicko-sociálním aktivismem připomínal českou verzi Bona Voxe, která by chtěla dělat snad vše... tedy až na hudbu. Možná proto mi album „Běr“ (1997) nikdy nepřirostlo k srdci. Snad každý vám potvrdí, že instrumentálně je deska na výši, ale vadí mi tam až přílišná vážnost v textech a absence nosných hitů. Jakoby páni muzikanti stáli každý na svém vlastním ostrůvku a zapomněli se při skládání bavit.

Genialita v živém provedení

Tuším, že se psal rok 2004. Ještě jsem nebyl plnoletý, ale naši mě přesto pustili na první hudební festival. Lokalita Malá skála a festival Benátská noc. Nepopírám, že získání absolutní svobody bylo v takovém věku opojné, což sdílel i kamarád, který vyrazil se mnou. Tou dobou mi ještě stále imponoval poslech hard rocku sedmdesátých let, kdežto po metalu jsem zatím jen pokukoval s opatrnou úctou. Nahrávky IRON MAIDEN a BLACK SABBATH mi sice pootevřely dveře do světa těžkého kovu, ale plnohodnotný vstup se odehrál až o rok později. Když tedy v pátek spustili svůj nadupaný set američtí ANTHRAX s Johnem Bushem u mikrofonu, nabyl jsem dojmu, že tohle musí být určitě ten brutální death metal. V polovině vystoupení jsem se otočil na patě a znuděně odešel pryč od toho rámusu (já vůl, já blázen, kdo postaví mé nohy na zem?). Následující večer ale měla hlavní stage patřit PRAŽSKÉMU VÝBĚRU. Kouzelné období permanentního poslechu „Straky v hrsti“ se rozprostíralo zhruba mezi sedmým a devátým rokem mého života. Byl jsem opravdu zvědav, jak nostalgie zafunguje.

S blížícím se začátkem vystoupení se prostor na louce před pódiem zcela zaplnil. Vedle mě stál asi dvacetiletý vysoký mladík s dioptrickými brýlemi a jeho o poznání mladší kámoš. Ten starší byl určitě kytarista, protože neustále probíral různé techniky hry, básnil o krabičkách, jaké doma vlastní a zkušenostech, co v uplynulém roce získal. Ten mladší se ho zvídavě vyptával na skupinu, která měla každou chvíli stanout na pódiu. Odpověď vysokého mladíka budu nyní trochu parafrázovat (je to už přeci jen nějaký ten pátek dozadu), ale znělo to zhruba takto: „Hele, nějaký Pražský výběr. Údajně velká legenda se strašně přeceňovaným kytaristou. Jsem tu spíš na přání táty, protože říkal, že bych to jako začínající hudebník měl vidět. Neboj. Dáme dvě tři věci a půjdem na pivko.“ Pak to přišlo. Úvodní basový motiv zahajující skladbu „Olda je přítel můj“ si vzal na starost Pavlíček a přetavil jej do podoby ostrého riffu. Zpoza tmy vylezl Kocáb s černými slunečními brýlemi a blond parukou, držíc rumba kouli v každé ruce. Vilém Čok v rozervaných kalhotách se do hry zapojil až s nástupem druhé sloky. Správný chod motoru udržoval Klaudius Kryšpín za bicí soupravou a vizuální ozdobou i zdrojem energie v jednom se staly tanečnice Dominika Krátká a Zlata Kinská.

Byla to fantastická hodina. Najednou ty neurčité imaginární obrázky z mého dětství dostaly konkrétní tvar. Michael Kocáb mě překvapil svými tanečními kroky a prací s dechem, který mu navzdory vykouřené cigaretě rozhodně nedocházel. Vilém Čok po pódiu poletoval s ohebností a vitalitou horského kamzíka. A Michal Pavlíček? Přísahám, že ve druhé části setu už z něj vlivem soustředěné hry tryskal pot, který v krůpějích dopadal na lidi pod pódiem. Během sžíravé písně „Snaživec“ přišel moment, kdy se opravdu utrhl ze řetězu a nechal své titánské sólo explodovat v krkolomných prstokladech. Nenápadně jsem koukl na toho mladíka vedle mě. Napůl otevřená huba, oči přilepené k pódiu a ve výrazu tváře kombinace údivu a provinilosti nad tou počáteční arogancí. Koncert skončil. Ten mladý kytarista a jeho společník spolu neprohodili jediné slovo, ale oči jim jiskřily úžasem. Na světě jsem sice ještě nebyl tak dlouho a přede mnou čekala celá řada dalších super koncertů, ale PRAŽSKÝ VÝBĚR si v ten okamžik zabral prvenství. Nic lepšího jsem do té doby neviděl.

Vrtochy hvězd

To, co se ve skupině odehrálo asi o dva roky později, zůstává nadále nedůstojné. O tom, že jsou Michael a Michal dvě diametrálně odlišné osobnosti, věděl asi každý, ale aby na sebe prostřednictvím bulváru ještě vytahovali špinavé prádlo? Nemá smysl zabíhat do podrobností. Vlivem odlišných pohledů na budoucí vývoj skupiny se oba muzikanti trhli. Kocáb s Kryšpínem na jedné straně, Pavlíček a Čok na straně druhé. Jedna část si přála skládat hudbu, té druhé se vlivem bočních projektů nechtělo nikam spěchat. Zhrzený Kocáb obratem založil PRAŽSKÝ VÝBĚR II. Přes australské konexe bubeníka Kryšpína angažoval virtuózního kytaristu Glena Proudfoota a na post baskytaristy dosadil výtečného světoběžníka Richarda Scheuflera z Ústí nad Labem. Až okatá snaha dokázat všem, že Pavlíček a Čok jsou postradatelní, trochu zaváněla egoismem. Pro fanoušky to byl šok. Velmi smutná a svým způsobem těžko pochopitelná výseč v historii kapely, i když si myslím, že album „Vymlácený rockový palice“ (2007) není vůbec špatné.

A přesto. Hluboko v osmdesátých letech, na počátku všeho stála neodbytná chuť tvořit, což zároveň něco vypovídá o hudbě jako takové. Jistě, kvůli názorovým rozepřím na žánrové směřování se kapely občas rozpadají, ale troufám si tvrdit, že hudba v první řadě dokáže lidi spojovat a má až zázračné terapeutické účinky. Pokud dokáže dát dohromady rozdílné osobnosti a přimět je ke vzájemné kreativní spolupráci, pak jde bez debat o jeden z nejužitečnějších mírotvorných vynálezů. Vždyť díky hudbě (a doufám, že i přátelství) spolu dnes všichni pánové zase bezvadně vycházejí. PRAŽSKÝ VÝBĚR ještě neřekl poslední slovo. Minimálně ve své koncertní podobě.

Okno do dalších let

Vyjde ještě někdy nová deska PRAŽSKÉHO VÝBĚRU? Těžko říct. Obecně víme, že nějaký ten materiál se dlouhodobě dusí pod pokličkou, ale potřeboval by prý patřičně dochutit a dotáhnout do finální podoby. Pokud mluvím o nové hudbě, míním tím především trio Kocáb, Pavlíček, Čok, byť mě těší, že Jiří Hrubeš je již pár let zpátky na palubě. Zatím je PRAŽSKÝ VÝBĚR stále tou legendou, která z jistého úhlu pohledu nedokáže překročit vlastní stín. Určitě za tím není muzikantské neumětelství, ale spíše nemilosrdný sled restrikcí, náhod, smůly, pýchy a neplánovaných pauz. Když to není politický zákaz, jsou to rozličné ambice jednotlivých členů kapely, případně křehké mezilidské vztahy. Zdá se, že jedinečnost „Straky v hrsti“ zůstala zakonzervována v době, která už dávno neexistuje.

O lidech, kteří se tehdy ve Studiu A dotkli příslovečného génia loci, si v souvislosti s jejich mimohudebními aktivitami můžeme myslet své, ale zásluhy už jim nikdo nevezme. Je úplně jedno, jaké vlivy do sebe moderně znějící „Straka v hrsti“ během komponování absorbovala. Výsledek byl jedinečný a to jediné se počítá. Při bláznivých koncertech PRAŽSKÉHO VÝBĚRU v začátcích osmdesátých let museli lidé v hledišti pociťovat jen těžko popsatelnou konformitu a sounáležitost. Pravý nefalšovaný dotek svobody uprostřed šedi. Hudba z jiného světa naroubovaná na řádění bez zjevných limitů. PRAŽSKÝ VÝBĚR dokázal, že i v temné době se můžete utrhnout ze řetězu, rozdávat pokroucené grimasy nalevo i napravo, hrát u toho jako bůh a na hlavě nosit vyčesanou palmu. Ten nejkyselejší ksicht si ale držel vládnoucí režim, protože se objevil někdo, koho nemohl mít pod kontrolou. Někdo, kdo si dovolil být populární bez předem schválené žádanky. Je čas dát si ještě jedno tango s Arturem Ropotámem.