Dění v metalovém undergroundu bylo vždy pečlivě sledováno i lovci talentů větších metalových labelů. Akvizice švédských mladíků SARCATOR, jejichž dvojice předchozích alb dokázala skupinu zviditelnit i v jinak poměrně přeplněné mlýnici mixtury tradičních metalových žánrů, do katalogu Century Media tak asi zase tolik nepřekvapí. Sázka na dvacátníky byla ještě někdy v 80. a 90. letech naprosto běžnou záležitostí, ale v současnosti, kdy největší prodeje generují kapely spíše o generaci starší už takovou samozřejmostí mezi metalovými „major“ labely není.
Výrazná změna labelu však neznamená výraznou změnu v hudebním směřování. Třetí řadové album švédské kapely zní přesně jako logický pokračovatel předchůdce „Alkahest“. Z nasazení a energie nehodlají SARCATOR slevit ani o píď. Na to mají v sobě ještě pořád dostatek mladické energie a drzé neurvalosti. Neurvalost je asi to první, co vás napadne už během poslechu úvodní skladby „Burning Choir“. Žánrové vymezení by se i dle promo fotografií dalo vcelku jednoduše odbýt pojmy jako „old school thrash“ a tak podobně, ale zas tak úplně jednoznačné to není. Ten thrashový základ je zde jasně daný, ať už formou anebo jejím provedením. Většina skladeb si to upaluje v rychlých rytmech a za asistence patřičně nabroušených kytarových riffů, ale mnohé rytmické variace nás nezřídka vychýlí do jiných žánrových sfér.
Tu s příměsí blacku (např. „Comet of End Times“), tu zase s velmi jemnou pomocí groove metalu ve středním tempu („Where The Void Begins“), ale vždy se vše děje tak, aby tyto „osvěžovače“ nijak nenarušily celistvost alba. Ta spočívá v neochvějném důrazu na již zmiňovaný thrash a to navíc bez nějakých zbytečných příkras. Syrový a neotesaný projev, kterým se skupina prezentuje od svých (ještě stále nedávných) počátků jakoby s každou další nahrávkou dostával zkušenější skladatelskou ruku i něco, co by se dalo nazvat řádem. Abych však nebyl pochopen nesprávně – SARCATOR zůstávají pořád velmi ostrou a divokou partičkou, která ani v rámci tvrdého metalu nehodlá řešit takové malichernosti jako podbízivost anebo hitovost.
No a i přesto se na albu najdou motivy, které se vrývají pod kůži a dokonce vás nutí si některé refrény / melodie i pozpěvovat. Deklamovaný a úderný refrén již vzpomenuté úvodní skladby je jedním takovým háčkem. Zpočátku možná nenápadným, ale o to houževnatějším. Překvapivým, ale z hlediska dramaturgie nahrávky velmi kýženým momentem je koncepčně se poněkud vymykající skladba „Where The Void Begins“. Vybrnkávání na španělku, které ji odstartuje, je po tom předchozím válci vítaným osvěžením a pozvolný rozjezd dává najevo, že tentokrát si s náladou písně Švédové trošku více pohrají. Střední „groovy“ tempo této kompozice pak otevírá prostor pro širší práci s atmosférou a odhaluje v tomto směru dosud jen naznačené možnosti skupiny. No a v neposlední řadě přijde i s dalším chytlavým refrénem.
Nenechte se však zmást, SARCATOR se v závěru alba opět rozjedou do pořádných obrátek a veskrze stylově tak zakončí tuto nahrávku. Švédové i na svém třetím albu zůstávají kapelou na trajektorii mířící směrem vzhůru. Jejich varianta „old schoolu“ působí dostatečně životaschopně a není jen pouhým revivalem. Do toho má vlastně zatraceně daleko už jen díky osobitosti, s jakou se kapela pustila do tvorby těchto 8 kompozic a energii, jaká z nich na posluchače dokáže vyzařovat.
