SKIPLIFE před nedávnem vydali společný vinyl s japonskými BORIS, který oslavili společným koncertem v Tokiu. Ondra navíc právě chystá novou desku se svojí další kapelou LYCANTROPHY a připravuje čerstvé číslo zinu GO AND KILL. Témat, o čem mluvit, je tedy více než dost, ale to hlavní, kolem kterého se tento rozhovor bude točit, bude samozřejmě Japonsko a pět koncertů, které tam SKIPLIFE odehráli.

Je to už pár měsíců, kdy jste se vrátili z japonského turné, na kterém jste vydali split pětipalec s BORIS. Můžeš poodhalit, jak se vlastně něco takového stalo?

My jsme to tour nějak předem neplánovali. Já osobně jsem z toho měl obavy, protože jsem si nebyl jistý, zda to zvládnu hlasově. SKIPLIFE pravidelně nezkouší a tím pádem necvičím svoje hlasivky. Mám zkušenost, že dám dva koncerty v řadě a nemůžu mluvit. Byla šance jet v létě na US West Coast tour, ale to jsem odmítl. Dva týdny koncertů, horké počasí, všudypřítomná klimatizace puštěná na plné pecky., To je smrtící kombinace pro hlasivky. V létě jsme odjeli weekender se SHITBRAINS (fastcore, USA) a tam jsem si ověřil, že to nějak dám. Nakonec jsem to hlasově zvládnul celkem v pohodě a musím vzdát hold vynálezu jménem GeloRevoice. Padly tři balení. Doporučuji všem zpěvákům extrémního hardcore a grindcore, neztratíte hlas.

Takže jsme Ameriku oželeli a Aleš nadhodil, že neva a že pojedeme do Japonska. To znělo pochopitelně velmi lákavě. Tamní extrémní scénu a kapely mám v oblibě mnoho let. Jsou to hudebně výborné a inspirativní kapely, které se právem zapsaly do historie, ať už extrémního hardcore nebo grindcore. Co říct o kapelách jako S.O.B., UNHOLY GRAVE, GAUZE, G.I.S.M., DISCLOSE, LIP CREAM, CORRUPTED, 324 a tak dále. Je jich nekonečně. Vždy jsem tam cítil něco originálního, autentického a svým způsobem jiného, což jsme se mohli přesvědčit na vlastní oči v Japonsku. Lokální kapely, které nikdo nezná, mají za dvacet existence demo a jednu malou desku, zahrály tak suverénně a s takovým nasazením svůj originální styl, že jsme na to koukali s otevřenými rypáky.

Split s BORIS jsme zkoušeli domluvit už předtím, ale tam to rozhodování funguje jinak než u ostatních kapel, myslím tím evropské nebo americké. Tady měl hlavní slovo Atsuo jako šéf kapely a nakonec se to Alešovi podařilo domluvit. Lákavý byl i “5 EP formát jako něco extra a Max ze 625THRASH byl okamžitě pro.

Moc se mi líbí celkem netradičně „scoverovaný“ vizuál od Honzy Taitla k albu „Forever Changes“ z roku 1967 od kultovních LOVE. Jaký je za ním příběh?

To by nejlépe osvětlil Aleš, to je mozek a zploditel podobných nápadů nejen ve SKIPLIFE. Občas se nestačím divit, na co všechno přijde a že to funguje. Honza nám dělal art pro japonský tour poster, což je samozřejmě udělané ve stylu JUDAS PRIEST “Defenders of Faith”.. Chtěli jsme černobílý a klasický power violence artwork, který na desce také najdete. Nakonec se udělal hlavní vnější obal právě ve stylu kapely LOVE (vizuály s našimi portréty přesně tak jako LOVE na LP) a co si pamatuju, tak nebylo jednoduché vše sladit, protože každý detail schvalovala pochopitelně japonská strana a ne vše šlo hladce. Výsledek je ale perfektní.

Mimochodem LOVE a to jejich LP “Forever changes” je podle prestižního ROLLING STONES magazínu na 40. místě z 500 nejlepších alb všech dob. My jsme se nechali inspirovat songem “7 and 7 is”, kterej je z roku 1966 a zní jako early punk styl, což je na tu dobu úplně neuvěřitelné. Arthur Lee, zpěvák a šéf kapely, vzpomínal, že tenhle song byl napsán v pomalém folkovém stylu alá Bob Dylan, ale jak ho kapela zkoušela a začala experimentovat, tak ho nakonec začala hrát v tomto punkovém a pořád psychedelickém duchu. Skladbě dominuje nekonečný a velmi rychlý drum roll na virbl, který bubeník nemohl nekonečné hodiny zahrát a měl puchýře na rukou. Dokonce se pak prohodil s Arthurem, který se to pokoušel také zahrát. K tomu se právě váže i náš odkaz, takže i my jsme se prohodili s Alešem, kterej šel za mikrofon a já za bicí. Snažili jsme se zachovat kostru skladby, ten refrén a jinak je to náš styl. Třeba RAMONES tenhle cover hráli úplně identicky. Jako host nám s vokály pomohla Adéla (XARKOV7). Nahrávali jsme klasicky u Amáka. Bylo to poprvý, kdy jsem nahrával s kapelou naživo, vždy jsem byl zvyklý nahrávat nástroj po nástroji. Nakonec to bylo ok, i když bylo pro mě náročný hrát ty dlouhé a rychlé pasáže na singl pedál opakovaně, dokud to u všech nebylo bez chyb. Jo a když jsem přijel do studia, tak jsem zjistil, že jsem doma nechal dvojšlapku. To se mi za moje hraní ještě nikdy nestalo, premiéra a snad i derniéra.

V roce 2024 to nebylo jediné splitko ze zem vycházejícího slunce. Další jste vydali s další japonskou kapelou FUCK ON THE BEACH. To nemůže být náhoda nebo ano?

Život je jen náhoda, to znáš tu písničku, ne? Konkrétně split s BORIS už byl plánovaný tak, aby vyšel na naše japonské tour a my jsme ho mohli společně pokřtít koncertem v Tokiu. Nicméně zrovna split s FUCK ON THE BEACH byla fakt náhoda, resp. vyústění situace, kdy jsme měli natočený studiový materiál, který měl patřit na kompilaci Play fast or don‘t 2, nicméně ta nabrala (očekávané) zpoždění. Mimochodem na kompilaci jsme nakonec poslali pár songů živého záznamu z úplně prvního koncertu SKIPLIFE na 007, který byl benefitem na tento legendární klub a odehrál se v těch chmurným covidových časech. Náš záznam je, řekl bych, hodně krutý nářez. Takže onen materiál ležel ladem, což nám přišlo škoda, a tak jsem navrhnul, že zkusím oslovit právě FOB. Je to osobně moje oblíbená kapela, poprvé jsem je slyšel na samostatném EP z roku 1998 na kultovním Slap a Ham. Pak jsem Tsuyoshimu napsal dopis, udělal s ním rozhovor do úplně prvního Go and kill zine (ještě A5 formát a xerox, sazba dělaná ve Wordu) a dostal zpět hromadu letáků z japonských fastcore koncertů a pár fotek FOB, které mám schované dodnes. Na svém prvním labelu OUT OF CONTROL (Radku, Zubáre, pořád čekám na vyrovnání za ukradený název, haha). CONTROLLED EXISTENCE mi totiž ukradli můj název na jejich velkou desku) jsem taky vydal split 7”EP FUCK ON THE BEACH/YACOPSAE, a tak jsem využil staré známosti a oslovil ho po letech, že mám power violence kapelu a jestli je šance na společný split. Odpověděl mi nadšeně, že si mě pamatuje a jeho primitivní angličtinou napsal: ”I love Skiplife, I want split”. Potom jsme lehce ztratili kontakt, ale nakonec materiál nahráli a poslali. Deska je tak venku a jsem za ni moc rád. Potom jsme se ještě vlastně úplně poprvé osobně potkali na Obscene extreme a pak několikrát v Japonsku. Bylo to maximálně skvělé.

Nechci to ještě úplně prozrazovat, ale japonskými splitky nekončíme a je na cestě další.

Jak těžké bylo zorganizovat turné po Japonsku?

Pokud máš kontakty a máš co nabídnout, tak se pochopitelně dá zorganizovat vše. Pomohlo nám, že jsme vydali desky tzn. split LP s GRIDE, split s FUCK ON THE BEACH, samostatný EP na 625 THRASH a byli v kontaktu s Maxem 625, který má japonskou manželku a občas pobývá v Yokohamě. Ten nás následně spojil a doporučil Shiggymu, což je místní ikona power violence scény. Pokud máte LP SPAZZ “Crush, kill, destroy”, tak je jeho fotka na kolečku desky. Byl to i pravidelný sloupkař v kultovním fanzinu Short, fast and loud, který se věnoval extrémnímu hardcore a grindcore. Nějaký čas pobýval v San Franciscu, poznal tamní scénu, takže se znal s lidmi z CAPITALIST CASUALTIES, SPAZZ, VOETSEK a hlavně se naučil obstojně anglicky. Nezdá se, ale to je pro komunikaci kruciálně důležité. Spousta Japonců opravdu neumí ani slovo nebo málo či se bojí mluvit, protože jejich perfekcionismus jim nedovolí mluvit lámaně. Tenhle borec domluvil a zorganizoval celé tour kromě koncertu v Tokiu, kteří pořádali BORIS. Ten se svou velikostí, prostředím lišil od ostatních.

Skoro všichni mí kamarádi a známí, kteří navštívili Japonsko, poprvé prošli nějakým kulturním šokem, každý ale trochu jiným. Jaký byl ten tvůj?

Díky Orbě a japonským tour reportům od Filipa jsem už věděl, jak to zhruba chodí, a byl jsem připraven na všechno. Každopádně mě spousta věcí překvapila a musím říct, že velmi pozitivně, až dojemně. Lidi se k sobě chovají velmi ohleduplně. Když vidíš dav jdoucí přes křižovatku Center Gai před nádražím Šibuja, tak se ti nestane, že do tebe někdo vrazí. Když platíš, tak Japonec bere bankovku oběma rukama a ukazuje vděk. Mince ti vrací na tácku. V obchodě, když platíš, tak děkování a klanění nebere konce. Nedává se spropitné, bere se to jako urážka. To uklánění jede pořád a když se s někým seznamuješ, podáš ruku a ukloníš se. V Shinkanzenu projde průvodčí kupé a než zavře, tak se otočí a ukloní. Toto opakuje pořád. V autobuse, obecně ve veřejné dopravě je ticho jako v hrobě. Hlava na hlavě, ale ticho. Je neslušné někoho obtěžovat hlasitým hovorem, natož dokonce telefonovat. Speciální kapitola je to smrkání. Perfekcionismus a řád je přítomný naprosto všude. Jezdili jsme veřejnou dopravou, nejvíce Shinkanzenem a bylo neuvěřitelné, jak vše jezdilo přesně, vše fungovalo na 100%. Lidi stojí na eskalátorech na levé straně jako jeden muž, pak nalevo i jdou a spořádaně stojí řadu za sebou při čekání ve frontě a nikdo nepředběhne. Taxikář tě veze pět minut, ale obsluhuje tě jako pána, otevírá dveře a neexistuje že sám manipuluješ se zavazadlem. Takhle bych mohl pokračovat donekonečna. Je spousta zvyků a tradic, které jsou totálně odlišné. V určitých ohledech jsem se musel stydět, jak se jako Evropani chováme a myslím, že se máme co učit.

V čem se nejvíc liší japonská scéna od té domácí a co mají společného?

Koncerty začínají velmi brzy, protože probíhá odpolední zvukovka, kterou absolvuje každá kapela a neexistuje žádné hraní válu “na zkoušku”, ale každá kapela večer nastoupí na ostro. Má to svoje kouzlo. Zvuk je opravdu nahlas a je velmi kvalitní. Když hrábla první kapela na prvním koncertě do strun, tak jsem zděšeně lovil špunty do uší, které jsem předtím nikdy v životě nepoužil. Obecně scéna drží velmi při sobě, kapely se navzájem podporují. Je běžné, že se kapely vzájemně povzbuzují během koncertu a paří na sebe. Není tam žádná závist, proč on a já ne. Nejsou tam žádná nezávislá místa, squaty, spíš se koncerty pořádají na oficiální místech, klubech či studiích. Jinak je spousta styčných bodů a funguje to podobně jako u nás. Je to komunita lidí, kteří fungují v subkultuře, mají svoje názory, které nekorespondují s normies. Japonsko je velmi konzervativní a nacionalistická země, ale v hardcore scéně neexistuje žádná diskriminace, ať už co se týká pohlaví, rasy nebo jakékoliv odlišnosti. Takže jako kapela jsme fungovali podobně jako u nás.

Jak vypadala místa, kde jste hráli, a jak koncerty vlastně probíhaly? Viděl jsem nějaká videa pokoncertních párty a přípitků, které měly téměř až ceremoniální charakter.

Byly to kluby a oficiální místa. První koncert v Nagoji byl v klubu Red Dragon, do kterého se šlo po schodech několik pater a tam jsme měli právě to první setkání s hlasitým soundem. Měli jsme obavu, že se bude kouřit, protože v Japonsku se normálně kouří, ale všichni ohleduplně chodili mimo hrací prostor. V Okajamě to byl kultovní klub Pepperland, který právě oslavil 50 let existence. Jeho majitel Nose Iseo chodí v pokročilém věku stále na koncerty, v puse svoji klasickou dýmku a je to vlastně kmotr graffiti v Japonsku. Setkání s ním bylo velice příjemné a vzácné, dostal splitko s BORIS a slíbil, že ho přehraje ve svém pořadu, který vysílá na rádiu. Vyprávěl mimo jiné, jak v Pepperlandu hráli třeba FUGAZI, jedná se opravdu o velmi kultovní místo. V Osace v Hokage to bylo na rušné ulici, kde byl suverénně největší ruch a blázinec, i přes pokročilou hodinu. Příhodná byla větší koncentrace punkových shopů s deskami v okolí, např. Punk and destroy. Malý flek se zrcadly kolem pódia, spletité chodbičky vedoucí do backstage a baru. Fever v Tokiu bylo kompletně jiné místo. Koncert organizovali BORIS pro náš křest splitu a byl to větší klub s kapacitou pro cca 500 lidí. Větší pódium, mohutný zvuk, světelný park, oddělující zábrana mezi pódiem a lidmi, kde se pohybovali najatí fotografové. Byl to vůbec velký prostor, kde byla i kavárna a prostorná backstage, kde byl umístěn i automat na nápoje, ale pivo mi z toho nevypadlo, asi porucha, haha. Line up byl skvělý, a to ještě byli v plánu MELT BANANA a SLIGHT SLAPPERS, bohužel to ale neklaplo. Yokohama byl už návrat do D.I.Y. prostoru, kde se ostatně cítíme nejlépe, a taky to bylo vidět. El Puente je bar, kterej si založil právě Shiggy a kde pravidelně hrají všechny extrémně hardcorové a grindcorové kapely, které zavítají do Japonska na turné. Logo SKIPLIFE jsme na strop vymrskli hned vedle INFEST a na tenhle koncert určitě jen tak nezapomeneme, byl to asi náš nejlepší koncert co se týká prožitku, radosti z hraní a taky tam bylo první setkání s Maxem 625.

Jinak pokoncertní pařby proběhly, ale vzhledem k rannímu vstávání a fungování jsme to nijak nepřeháněli. Spíš to byly takové družby s kapelami a lidmi, kde se spíš povídalo, bavilo a něco málo popilo. Nepamatuju si na jediný alkoholový exces nebo někoho na mol. Po skončení koncertu se celé osazenstvo sejde a udělá společnou hromadnou fotku, lidi a kapely dohromady. Jídlo není jako u nás, že si někde nabereš do misky guláš, ale sejdou se všichni po koncertě u společného stolu a probíhá společná večeře, tzv. Uchiage. Přišlo mi to velice příjemné a soudržné. Pronáší se obvykle řeč, až pak se začíná hodovat a pít. Kanpai!

Když jsme nadhodili to jídlo a pití, nemůžu se nezeptat. Jak to má japonská scéna s vegetariánstvím? Případně jak to mají se straight edge? Jsou to podobně exponovaná témata jako u nás?

Na základě toho malého vzorku, co jsme zažili, tak nedokážu posoudit scénu jako celek. Třeba na jedné uchiage jsme u tácu s veganskou variantou seděli skoro sami, s kapelou LEECH a dvěma členy COMPLETED EXPOSITION. Zbytek ukusoval chapadla chobotnic, takže těžko říct. Samozřejmě jsme na tohle téma zabrousili, ale neptal jsem se na scénu jako celek, bral jsem to jako názor a přesvědčení jednotlivce. Rozhodně si nemyslím, že by zrovna tohle byla exponovaná témata ve scéně, nebylo to před lety a pořád to bude spíš otázka jednotlivců. Je ale očividné, že Japonské kapely, které byly na tour v Evropě nebo se dostávají do kontaktu s EU/USA kapelami, které přijíždějí do Japonska na tour, tak jsou v těchto tématech daleko víc kovaní. Když jsme spali u bubeníka z COMPLETED EXPOSITION, tak nám ráno přichystal snídani a vše bylo bezmasé. Ani se neptal, jestli jíme nebo nejíme maso, bral to automaticky. Jinak mě mile překvapilo letiště v Tokiu (Narita), že tam mezi těmi obchody a fast foody byla i veganská restaurace, kde jsme se skvěle najedli. To bych třeba nečekal, chystal jsem se na větší hladovění, které se ale nedělo.

Všichni členové SKIPLIFE bydlí celkem daleko od sebe, jak probíhá tvorba materiálu, nahrávání a zkoušení?

Nezkoušíme jako kapela. Každý sám a gang z Kojetína, Aleš s Alenkou si sjedou před koncertem set ve dvojici. Já osobně to nepotřebuju, mám hudební sluch a stačí mi připravit se doma. Naposlouchat si vály a opakovat texty. Občas mi Aleš zavaří, když před koncertem vymyslí nějakou novinku, nějaký nový cover nebo nečekanou změnu, takže mě už v podstatě nemůže nic překvapit. V Japonsku jsme před posledním koncertem v El Puente nacvičili cover “I hate the kids” od SOA, abychom ho pěkně zahráli jako překvapení pro Maxe Warda (625 THRASH, SPAZZ etc.). Oni ho totiž SPAZZ taky hráli. Akorát jsme se s Aldou prohodili a já ho hrál na bubny a on zpíval. Stačilo pár minut a bylo to ready.

Jinak pokud je potřeba, tak se sejdeme u Aleše v Kojetíně ve zkušebně, kde zkouší GUTS, RSS a GOSPEL OF THE FUTURE a dáme celý den soustředění. Pokud je potřeba dělat nový vály. Ten čas je právě nyní a máme domluvené tři nové splity. Jeden je splněný sen s kapelou z Kalifornie, která je absolutní power violence legendou. Pořád nevěřím, že to klapne. Pak už bych si mohl jeden ze svých snů zase odškrtnout.

Tak to držím palce! V přípravě je další vydání Tvého zinu GO AND KILL. V jaké fázi je příprava sedmého čísla?

Ano, je to tak. Teď se to docela pohnulo. Mám v rozpracované, ale již velmi pokročilé fázi devět rozhovorů, které věřím, že budou velmi zajímavé. Tak jako obvykle mi původní plány nevyšly a ztratil jsem drahocenný čas děláním otázek pro kapely nebo lidi, kteří rozhovor odsouhlasí, ale pak mi přestanou odpovídat. Ale s konkrétním obsahem jsem spokojený a věřím, že zaujme lidi, kteří fanzin čtou, nebo se k němu třeba dostanou poprvé. Snažím se jako obvykle o vyvážený obsah, kde je samozřejmě důraz na moje oblíbené styly jako je old school grind core, fastcore/ power violence, ale i undergroundový death metal a hardcore/punk. Bude to zavedený obsah, který se skládá z rozhovorů, tour reportů, bude jeden scene report, sloupky a pár témat, které mám v hlavě a týkají se obecně scény.

Chceš nějaký článek nebo příspěvek v novém čísle vypíchnout?

Nezlob se, ale nechám si obsah zatím pro sebe. Každopádně je logické, že tam bude tour report z japonského turné SKIPLIFE a věřím, že bude obecně zajímavý i pro lidi, kteří nás nebo prostě power violence jako styl nemají v oblibě.

Připadá mi, že klasická zinařská scéna u nás v posledních několika letech prochází jakousi renesancí, napadá Tě, co tohle oživení způsobilo?

Covid. To je snadná odpověď. Za covidové epidemie vyšlo suverénně nejvíc fanzinů, co pamatuju. Lidi s chutí četli a byl tu velký hlad po čtení, po něčem, co tě rozptýlí v domácí karanténě. Bylo to vidět i na zájmu a poptávce, kdy nová čísla zinů zmizela rychlostí světla. Já jsem číslo pět vyprodal za jediný den. Stačila anonce na Facebooku a 250 kusů zmizelo takřka okamžitě. Nikdy jsem nic takového nezažil. Teď už se situace změnila a fanziny se prodávají delší dobu, řekl bych, tak standardně jako to bývá obvykle. Dost lidí si zine bere jako takový doplněk k objednávce desek, triček. Tak to bylo, je a bude.

Jinak já osobně tu žádnou renesanci nevidím. Snad mi nic neuniklo, ale žádný nový fanzin mi do rukou nepadl (teda v mé stylové bublině), tedy kromě Útoku z jámy od Mičla (PRŮMYSLOVÁ SMRT), kterého ale považuju za zkušeného fanzináře a kterej předtím vydával Destruktorrr. Řekl bych, že není potřeba tisknout hned offset, není potřeba si s tím lámat hlavu, ale důležité je zapojit se. Vystřihni a nalep, formát A5 a sešij sponkami. Obsah je na tobě, je to TVŮJ fanzin.

Co se týká zahraničí, tak tam je to úplná mizérie. Po konci Maximum Rock´n rollu tu zoufale chybí čtivo s mezinárodním dosahem. To považuji za obrovskou a nevyplněnou mezeru ve scéně. Třeba se toho nějaký kolektiv někdy ujme, logicky je to velmi náročná a nevděčná role, která se nedá nijak kompenzovat, jenom dobrým pocitem.

S LYCANTHROPHY jste vydali velkou desku v roce 2022 a je to rok a něco málo od splitu s tokijskými SU19B. Vzhledem k vaší kadenci je čas se zeptat, co přijde teď?

Máme nahraný nový materiál, byli jsme poprvé točit v Davosu. Otyn nám sice mixoval a masteroval naše poslední album “On the verge of apocalypse”, ale dávali jsme vždy tak nějak přednost studiu Shaark. Možná to byla chyba, možná ne. Každopádně v Davosu se nám nahrávalo skvěle, s výsledkem jsme spokojeni a určitě do Davosu půjdem i příště. Otyn slíbil, hlavně teda kytaristům, že si je příště podá víc, haha.

Jinak máme tedy sedm zbrusu nových songů, z nichž část půjde na split EP s ROT, což je absolutní legenda old school grind core z Brazílie a menší část na 4 way split 7”EP, které budu vydávat já sám pod hlavičkou Go and Kill zine/Records v kooperaci s jedním americkým labelem a budou tam další tři kapely, které patří v ranku fastcore a extrémního hardcore k absolutní špičce. Můžu zatím říct, že jsou to kapely z Japonska, USA a UK. Co jsem zatím slyšel a dostal do rukou, tak myslím, že je na co se těšit. ROT nahrávají teď v lednu 2025 a doufám, že deska vyjde do letního Obscene extreme. Tam ROT hrají a až se potkáme, tak desku pokřtíme pivem a pořádným špekem někde v pivním stánku, haha.

Jinak chodí nabídky na splity, ale nestíháme to a musíme odmítat. Nedá se nic dělat. Nejsme AGATHOCLES a já nechci dokola točit vydaný materiál nebo živáky jenom proto, aby něco bylo. Každopádně, začali jsme skládat nové vály na split EP s CURSE CROSS z Malajsie/Singapuru, což je nová a skvělá kapela, která drtí fastcore/grind ve stylu

WORMROT/MAGRUDERGRIND. Hraje tam Jali, kterej drtil v DEMISOR, EDÖRA nebo MAGNICIDE. Mohl být split s TRIAC, ale někdo od nich se stěhuje, takže nevím, jak teď vůbec budou fungovat. Bryjan Fajardo má novou kapelu a chtěl by split s námi, takže tohle ještě bude a já osobně bych se pak už chtěl pomalu koncentrovat na další velkou desku.

Tak split s TRIAC nebo s čímkoliv, čeho se dotknul Bryan by bylo skvělé! Držím palce a díky moc za tvůj čas.

Já děkuju za zájem, Ondro, a přeju Metalopolis vše nejlepší. Mějte se ostatní fajn a podporujte underground. Je to pořád potřeba!