Kdesi mezi starobylými zdmi univerzitního města Cambridge se nalézá ústav pro výzkum primátů, kam právě nelegálně vstoupila trojice odhodlaných aktivistů. Šimpanzi v plexisklových boxech si zaujatě prohlížejí nečekané návštěvníky, vřeští, nervózně se ošívají a pěstmi bijí do upatlaného skla. V tmavé místnosti se nalézá několik jedovatě zářících obrazovek, které do prostoru vysílají reportáže plné lidského násilí. Na stole opodál leží rozpitvaná opice. Šokovaní aktivisté nelení a chystají se otevřít jeden z boxů. Marná jsou varování vystrašeného vědce, který trojici upozorňuje na extrémně nebezpečný virus „vzteku“, jež primátům koluje v krvi. Odemčený zámek uvolní dvířka. O několik vteřin později už agresivní šimpanz zatíná drápy do mladé aktivistky. Stačí dalších pár vteřin, než infikovaná žena zaútočí na své kolegy. Píše se rok 2002 a lidé v kinosálech právě sledují úvod jedné z nejděsivějších postapokalyptických vizí moderní kinematografie. Odvážný počin, který nekompromisním způsobem revitalizuje subžánr zombie filmů a zároveň potvrzuje, že pocit bezpečí uvnitř vyspělé civilizace je pouhou iluzí.

Evoluce nemrtvých

Zdá se, že pokud nadcházející týdny a měsíce nepřinesou nějaký nečekaný zvrat, dočkáme se 20. června 2025 uvedení očekávaného postapokalyptického hororu 28 let poté, čímž se symbolicky uzavře letitý kruh tří volně provázaných snímků. Předchozím dílkem v této ponuré skládačce byl rozporuplný film 28 týdnů poté (2007) od španělského rutinéra Juana Carlose Fresnadilla. Kromě infarktového úvodu, který nabídl nejlepší survival sekvenci jakou jsem doposud viděl, však film španělského režiséra dojel na mimořádně děravý scénář. Nicméně ještě před tím, na samém začátku, se o slovo hlásil stylotvorný Danny Boyle. Byl to právě britský režisér, kdo v prvních letech nového milénia ukoval „zombie“ masakr pro novou generaci diváků 28 dní poté (2002) a společně s remakem Úsvit mrtvých (2004) režiséra Zacka Snydera a černou komedií Soumrak mrtvých (2004) z dílny Edgara Wrighta zažehl opětovný zájem o zombie tématiku. Kde je poptávka, tam přirozeně číhá i nabídka a jelikož celý Hollywood stojí a padá na utržených ziscích, otevřela se rázem stavidla. 

Videoherní adaptace Resident Evil (2002), dvojice spřízněných filmů Země mrtvých (2005) a Deník mrtvých (2007), komediální experiment Fido (2006), bláznivá splatter úchylárna Noc drůbežích mrtvol (2006) a desítky dalších. Pomyslnou špičku ledovce obsadil seriál Živí mrtví (2010), krvavý symbol i výmluvný důkaz o tehdejších diváckých preferencích. Je vlastně ironické, že v příspěvku Dannyho Boylea, který novodobou zombie mánii odstartoval, se žádné oživlé mrtvoly nevyskytují. Za pádem moderní civilizace (minimálně Londýna) stojí extrémně nakažlivá forma vztekliny, jež z lidí vytváří agresivní zabijáky lačnící po násilí. Na první pohled se tedy zdá, že 28 dní poté má daleko blíže k postapokalyptické tématice, což je paradoxně signifikantní rys většiny zombie hororů. Ať už do středu dění stavíte klasické zombie, infikované, zmutované nebo parazitickou houbou postižené lidi, zůstává globální katastrofa určujícím prvkem těchto filmů, seriálů, videoher, komiksů i knih. Ve světle takových konotací můžeme polemizovat, zdali divácký zájem po roce 2000 vzbudily opravdu samotné zombie nebo postapokalyptické rámování. Oba pojmy se vzájemně nevylučují. Naopak. Potřebují se. 

 Skutečnost je taková, že Danny Boyle vyrobil multižánrový konstrukt etablovaný pro oko moderního diváka. Po dlouhé generace vděčné téma apokalypsy se v podání Boylea opřelo o jednoduchou sci-fi premisu, přičemž hororový element žijících mrtvol byl nahrazen animálním běsněním vzteklinou nakažených jedinců. Ani v jednom bodě nebyl režisér originální, ale výsledná kombinace přinesla funkční uspokojení a pocit dosud neviděného. Dokonce ani virem infikování lidé, jakožto ekvivalent klasických zombií, nebyli v době uvedení něčím neprobádaným. Boyle se pouze inspiroval (ať už vědomě nebo ne) v tvorbě kanadského režiséra Davida Cronenberga. Ten neortodoxním mixem dusného erotična, parazitů, upírské tématiky a globální pandemie vytvořil vlastní pohled na hororový subžánr. Jeho znepokojivé prvotiny Shivers (1975) a Rabid (1977) přitom nejsou ničím jiným, než uměleckým vymezením vůči tehdejší expanzi zombie filmů. V takovém razantním přístupu mohl částečně sehrát podíl i fakt, že Cronenberg je biolog, tudíž chtěl pro svou variaci na zombie nějaké vědecké vysvětlení. Je přeci jen snazší ve scénáři smysluplně obhájit plošný útok virem nakažených lidí, nežli se o to samé pokoušet v případě mrtvol, které začnou samovolně opouštět hřbitovy a žrát lidem mozky. 

Pokud si výše uvedené shrneme, dojdeme k následujícímu. Cronenberg zombie chytře obešel v době, kdy na diváky číhaly v každém zapadlém kinosále, kdežto Boyle přišel s modernizovanou variací toho samého, čímž nevědomky spustil největší zájem o zombie filmy od konce sedmdesátých let. Ve světě kinematografie zkrátka vše souvisí se vším, a souvislosti budou jedním z hlavních bodů dalších kapitol. Jak název článku napovídá, tentokrát nepůjde jen o klasické retro okénko. Nezanedbatelný hype okolo blížící se premiéry filmu 28 let poté naznačuje, že osud lidstva ve světě zdecimovaném formou nějaké globální katastrofy byl, je a nadále bude výraznou součástí popkultury. Prostřednictvím exkurze do dávné minulosti se pokusíme přijít na to, proč jsou filmy a literatura s postapokalyptickou tématikou tolik oblíbené. Rovněž prozkoumáme fenomén zombie filmů a jeho úzké napojení na „postapo“ tématiku, díky čemuž odhalíme tajemství úspěchu Dannyho Boylea, který před třiadvaceti lety natočil nečekaný kino hit a letos se na svůj úspěch pokusí navázat. Procházka zdevastovanou krajinou právě začíná. 

Za vším hledej Boha

Motiv apokalypsy je starý jako lidstvo samo. Dnes si pod tímto slovem asi každý druhý představí dalekosáhlou devastaci na desítku různých způsobů, avšak doslovný překlad původně řeckého výrazu „apokalypsis“ zní zjevení či odhalení. Můžeme tedy bez jakýchkoliv pochybností konstatovat, že onen zkázonosný význam mu dala Bible. Konkrétně poslední kniha Nového zákona běžně označovaná jako Apokalypsa, případně Zjevení svatého Jana (napsáno zhruba v letech 94-95). Ve starém textu se objevují čtyři apokalyptičtí jezdci (Mor, Válka, Hladomor, Smrt), ikonické trojčíslí 666 (symbol antikrista) a pochopitelně četné obrazy zkázy. Apokalyptické vize jsou ale součástí naší paměti ještě déle, než se může zdát. Vždyť už První kniha Mojžíšova popsala ohnivou zkázu měst Sodoma a Gomora a rovněž přinesla notoricky známý příběh o potopě světa. V tomto konkrétním případě sice hovoříme o Noemově arše, ale předobraz globální potopy není příznačný jen pro křesťanství a judaismus. Objevuje se v mnoha kulturách a tudíž i náboženstvích.  

V babylónském Eposu o Gilgamešovi se vyskytuje mýtická postava Utnapištima, který podobně jako biblický Noe postaví obrovskou loď pro záchranu svou, svých nejbližších a zvířat. Potopu světa líčí staří Řekové i Sumerové na hliněných tabulkách. Různé variace na to samé můžeme nalézt v Austrálii, Americe, Kanadě, Africe i Asii. Potopa světa je jednoduše řečeno prastarým archetypem prorůstajícím dějinami celého lidstva, přičemž důvodem vodní katastrofy (a celé řady dalších pohrom) v těchto příbězích je zpravidla boží trest vůči hříšnému lidstvu. Shodným prvkem bývá i nějaké varování shůry pro vyvolenou osobu či skupinu osob, aby mohl být lidský druh zachován a započít novou éru s čistým štítem. Je zajímavé, že motivy trestu a naděje zůstávají přítomny i v moderní literatuře a kinematografii, které žánr „postapo“ neustále recyklují. Apokalypsu může přivodit nukleární válka, nevydařený experiment, vědecká arogance i vzpoura umělé inteligence. Každý zdroj zkázy přitom vychází z přičinění člověka. Lidstvo v těchto moderních případech netrestá Bůh, lidé se trestají sami svou arogancí, mamonem a přesvědčením o vlastní výjimečnosti. Nejhouževnatější, nejmoudřejší a nejméně zkažení hrdinové pak získávají šanci na založení nové civilizace, čímž se naplňuje podstata naděje. To však poněkud předbíháme.

Potopení bájné Atlantidy, severské mýty o Ragnaröku, ale třeba i konec světa dle muslimů, v němž figuruje antikrist Dadždžál, divoká zvířata, vše objímající dým a mohutné zatmění slunce. Od popisných obrazů již dávno prodělané apokalypsy, má téměř každé náboženství svého proroka či speciální kalendář, který naopak předvídá zkázu budoucí. Předpověď o konci světa druhem nějakého božího zásahu je zkrátka náboženský evergreen a já osobně už jsem úspěšně přežil minimálně tři zaručená data. Žádný konec sice nepřišel, ale filmový průmysl si alespoň namastil kapsu, viz třeba katastrofický snímek 2012 (2009). Za důvodem, proč se barvité motivy globální katastrofy táhnou napříč věky a všemi kulturami, stojí velmi pravděpodobně kolektivní paměť lidstva a tudíž odrazy reálných událostí. Konec doby ledové musel zákonitě přinést ohromné množství potop (proto tolik „Noemů“). Pak tu jsou lesní požáry, zemětřesení, naráz vesmírného tělesa do povrchu naší planety atd. Bez ohledu na vzdálenost, barvu kůže a kulturní smýšlení jsou tyto rozsáhlé katastrofy esenciální spojnicí lidstva, čili dává smysl, že má většina mytologických příběhů o konci světa shodné prvky. 

Jak už se mnozí z vás jistě dovtípili, základy postapokalyptického žánru leží ve starých náboženských a filozofických textech. Je v nich přítomen jednak prvek samotné katastrofy, ale především i popis vývoje těch, kteří dostali šanci na obnovení nové a lepší civilizace. To už dobře známe ze současné literatury a nepřeberného množství filmů. Skupina přeživších se ve zdevastovaných kulisách světa snaží obnovit populaci, založit komunitu, nový řád atd. Přesuňme se tedy nyní kupředu. Konkrétně do doby, kdy už za zničením světa nestojí nutně jen boží trest. 

Vražedná matička Země 

Pozvolný rozvoj vědních oborů, racionální přístup k různým problémům a sázka na logické uvažování začaly v 17. a 18. století zatlačovat do té doby dominantní religiozitu (tedy přehnanou zbožnost) do ústraní. Doslova vzpoura proti Bohu! Z osvícenství se stal výrazný intelektuální směr, jehož sílící dynamika měla vliv snad na vše, včetně literatury. Racionalita začala nahrazovat bludařství a pověrčivost. Pokud například v zapadlé krčmě vzplanula střecha, od které chytla a následně lehla popelem část města, většině lidí došlo, že nejde o boží trest ani pomstu z pekla, ale neopatrnost toho podnapilého idiota, co při vyprazdňování žejdlíku převrhl svíčku na stole. 

Do tohoto společenského podhoubí vstoupil George Gordon Noel Byron, slavný anglický básník a výrazná osobnost romantismu v literatuře. Pro potřeby článku je však lord Byron důležitý tím, že v červenci roku 1816 vydal básnickou sbírku The Prisoner of Chillon, kde se nalézá epická báseň Darkness, vůbec první modernistický text, který se zabývá apokalypsou. Vypravěč v básni popisuje vyhasnutí Slunce a vymření téměř veškerého života na planetě. Ušetřeny jsou jen dvě obrovská města, jejichž obyvatelé mezi sebou začnou vést boje. Zde můžeme vidět další typické znaky důležité pro budoucí rozvoj postapokalyptické literatury, především motiv o přeživších, kteří namísto spolupráce válčí mezi sebou. Byron při psaní nebyl motivován svatými texty, ale nenadálou přírodní událostí. Masivní erupce Indonéského vulkánu Tambora do atmosféry vyvrhla tolik plynů a sopečného popela, že došlo k výrazné blokaci slunečního světla a tím pádem ke globálnímu ochlazení. Rok 1816 je běžně znám jako rok bez léta. 

O pouhých deset let později však vyšel vůbec první postapokalyptický román s prvky sci-fi a dystopie Poslední člověk z pera průkopnické spisovatelky Mary Shelley, autorky veleslavného hororového románu Frankenstein (1818). Obdivovatelka tvorby lorda Byrona svůj román pojala jako poctu slavnému básníkovy. Více než pětiset stránkový román situovaný do vzdálené budoucnosti líčí devastující účinky globální pandemie moru, ale i ničivých přírodních živlů. Stále se zmenšující skupina přeživších hledá bezpečné místo před děsivou zhoubou až zůstane živ pouze hlavní protagonista. Poslední zástupce lidstva. Byron i Shelley vsadili na pesimistické vyznění příběhů a rozhodně v tomto ohledu nebyli jediní, jelikož romantismus si s melancholií, tajemností a chmury rád notoval. Oba dva autoři rovněž důvody apokalypsy nepřipisují na vrub boží ruky ani člověka, ale přírody. V podobném duchu (tentokrát náraz komety) se nese i Rozhovor Eirose s Charmionem (1839), krátké povídky Edgara Allana Poea. Důraz kladený na drtivou sílu přírody v apokalyptických textech vyvěral především z faktu, že šlo stále ještě o dobu, ve které si jen těžko někdo mohl představit kupříkladu účinky zbraní hromadného ničení. Tato nevědomost se však zanedlouho měla změnit. 

Šmejd z vesmíru 

Opravdovou revoluci v žánru sci-fi způsobil britský spisovatel Herbert George Wells. Teoreticky bychom mohli jmenovat i jeho francouzského souputníka Julese Vernea, ale ten byl přeci jen více zaměřen na ryzí sci-fi, kdežto Wells pracoval i s výraznými apokalyptickými motivy. Jeho Válka světů (1898) se stala určujícím žánrovým etalonem, mimořádně vlivným a do určité míry kanonickým literárním dílem, které ovlivnilo desítky dalších spisovatelů, ale později také tvář moderního filmového průmyslu. Jde o historicky první knižní román, v němž lidstvo začne vyhlazovat inteligentní nepřítel z vesmíru. Wells zároveň odstranil archaický prvek o totální terminaci lidstva, neboť do závěru nenásilně vložil happyend. Technologicky vyspělejší mimozemšťané sice s lidstvem nemají žádné slitování, ale nakonec dojedou na nedostatečnou imunitu vůči pozemským bakteriím a hromadně pomřou. Průkopník Wells tedy zkázu nepřičítá přírodě, jak bývalo po dlouhá desetiletí zvykem, ale mimozemským technologiím. Dokonce šel tak daleko, že z přírody vlastně učinil mocného spojence lidí. Pozoruhodný obrat.

Válka světů se těší obrovské oblibě i dnes. Vzniklo několik filmových adaptací, včetně nechvalně proslulé rozhlasové hry stanice CBS z roku 1938, která díky doprovodným zvukovým efektům a obrovskému nasazení Orsona Wellese způsobila paniku v některých amerických domácnostech. A to navzdory faktu, že do hry bylo na dvou místech implementováno varování o zcela smyšleném ději. Avšak H. G. Wells toho má na kontě podstatně více. Kromě povídek i legendární Stroj času (1895) a další významná díla. K odkazu spisovatele se otevřeně hlásili opravdové elity sci-fi žánru jako je Američan Isaac Asimov, esejista Ray Bradbury, autor a vynálezce Arthur Charles Clarke, spisovatel Frank Herbert, ale i náš Karel Čapek. Vliv Wellse je nedozírný. Kupříkladu filozofická povídka Země slepců (1911) pojednává o ukryté komunitě nevidomých lidí, kteří vlivem mnoha generací dávno zapomněli, že něco jako zrak existuje. Pak do jejich údolí nečekaně vkročí člověk s plně funkčním zrakem a usmyslí si, že se stane oním králem mezi slepými. Ačkoliv povídka nepracuje s apokalypsou ani životem po ní, měla výrazný dopad na slavný postapokalyptický román Den trifidů (1951), od britského spisovatele Johna Wyndhama, ve kterém jedna událost způsobí slepotu takřka celého lidstva.

 Den trifidů je zároveň další velkou klasikou, ale i ukázkovým zástupcem postapokalyptické literatury se všemi známými výrazovými prvky. Máme zde katastrofu globálních rozměrů. Lidstvo jedné noci pozoruje zvláštní nebeský úkaz. Roj zelených meteorů, který způsobí slepotu všech pozorovatelů. Pak jsou tu „vyvolení“ šťastlivci, kteří z nějakého důvodu zvláštní úkaz nemohli sledovat. Své klíčové místo v románu zastávají i samotní trifidé, samohybné rostliny s žahadly vypěstované v laboratořích kvůli produkci velmi cenného oleje (jakýsi ekvivalent ropy). Rostliny s jistou dávkou inteligence se rozšířily po celém světě, ale na jejich pomalou kolébavou chůzi si lidé postupně zvykli. Nyní jsou šance vyrovnány. Pro inteligentní rostliny představují slepí lidé snadnou kořist, čili tu máme další oblíbený „postapo“ prvek. Laboratorní výtvor, který se obrátil proti lidem. Kniha líčí zakládání různých komunit ve světě uvrženém do chaosu, ale i zkažené uvažování slepotou nepostižených jedinců, pro něž se slepci stávají hračkami. Čtenář se dočká i obligátního hledání nějakého bezpečného místa, kde by hrdinové mohli založit novou civilizaci. Tedy klasické putování postapokalyptickou krajinou z bodu A do bodu B. Den trifidů zároveň vznikl ve zlatém věku sci-fi a postapokalyptické tvorby ve všech podobách a variacích.

Tisíc Sluncí 

Jestli mělo nějaké století vskutku gigantický dopad na vývoj postapokalyptického žánru, bylo jím jednoznačně to 20. Španělská chřipka, hned dvě světové války, uvedení komunismu do praxe, paranoiu vyvolávající mccarthismus, studená válka, ostře sledované vesmírné závody a samozřejmě objev atomové bomby, jejíž hrůzostrašnou sílu si člověk hned musel vyzkoušet na svých bližních. Není divu, že v tak třaskavém období se katastrofickým a postapokalyptickým dílům více než dařilo. Jaderné testy do kin přivedly obří zmutované mravence skrze sci-fi Them! (1954), strach z rozpínavého komunismu vedl k filmové inkarnaci atmosférického hororu Invaze lupičů těl (1956) a ropný šok z kraje sedmdesátých let měl přímý vliv na kultovní australské „postapo“ dobrodružství Šílený Max (1979). Některé knihy a filmy se soustředily na průběh samotné apokalypsy (Vlákna, Den trifidů), jiná díla zkoumala vyloženě životy lidí po katastrofě, jak dokazuje zmiňovaný Šílený Max a jeho pokračování Bojovník silnic (1981).

Války, cizí vesmírná tělesa, agresivní mimozemšťané, klimatické katastrofy. To všechno jsou podněty, s nimiž bezpočet spisovatelů i filmových režisérů často a rád pracoval, ale 20. století má na svědomí ještě dva další významné subžánry, pokud se stále bavíme o sci-fi a postapokalyptické tématice. Ten první měl na svědomí nezadržitelný technologický vývoj, zahrnující mechanizovanou industrializaci a výpočetní techniku. Obavy z nástupu humanoidních robotů či vzpoury umělé inteligence daly vzniknout kyberpunku a dalším novým odstínům sci-fi. Karel Čapek napsal utopistické drama R.U.R. (1920), Philip K. Dick přišel s románem Sní androidi o elektrických ovečkách? (1968) a režisér James Cameron natočil svůj přelomový technologický horor Terminátor (1984). Velmi mrazivý náhled na technologickou vzpouru napsal Arthur Charles Clarke formou povídky ...A ozve se Frankenstein (1965), ve které lidé propojí pozemní telekomunikační síť s moderními družicemi, čímž vznikne zkázonosná umělá inteligence. Abych citoval přímo povídku, vzniklo zlomyslné dítě s neustálou potřebou hladu (elektřina) a touhou ničit své hračky (lidstvo).

Strach z technologií se stal součástí apokalyptické fikce a podobně jako obavy z válek, epidemií a přírodních katastrof se stále těší značné oblibě, což se dá vysvětlit reálnými základy užité problematiky. Nukleární konflikt je hypoteticky možný, stejně tak šíření infekčních chorob a ničivý dopad záplav. Za hypoteticky možný můžeme považovat i útok z vesmíru. Jednoduše řečeno to, čemu člověk může věřit, je pro něj zároveň přitažlivé. Tedy za předpokladu, že danou obavu zabalíme do knižní, herní, případně filmové podoby. V předešlém odstavci jsem ale psal o dvou významných subžánrech. Kromě děl zabývajících se technologickou hrozbou je dalším oblíbených subžánrem zrozeným ve 20. století takzvaná zombie apokalypsa. A právě na tu se blíže zaměříme ve druhé části článku, čímž se obloukem vrátíme i k filmu 28 dní poté.