Recenzi nové desky Francouzů KLONE jde sfouknout celkem stručně. Vše podstatné o jejich současné hudbě totiž vystihuje popis předchozího alba "Meanwhile". Když tedy vyseparuji a zrecykluji věty typu "Specifický přístup skupina nalezla v melancholické melodice, kterou povýšila na základní prvek a podřídila jí i celkovou kompozici a produkci skladeb.", "Aktuální KLONE jsou melodicky "hladcí" a oproti minulosti se tolik nepyšní ostrými riffy a změnami temp." nebo "Projev se omezil na svérázný atmosférický prog post metal, který si hraje s náladami a většinou jemně stavěnými kompozicemi.", dostaneme definice, kterých se KLONE drží i na aktuálním počinu "The Unseen". Uvnitř mého posluchačského nitra tak probíhá boj, díky kterému jsem tak dlouho nebyl schopný album ohodnotit.

Mám tyto Francouze rád kvůli mnoha faktorům, které jejich hudba nabízí. Ať už je to neotřelá melodika, silně náladová atmosféra i specifický vokál Yanna Lignera. Jenže chtě nechtě se dostavuje pocit, že se toho na nové desce příliš neděje. Líně se převalující skladby jsou příjemnou kulisou k odpočinku, ale pokud budu srovnávat byť jen s minulým albem, hůře se zde hledají silné okamžiky, o výrazných hitových místech ani nemluvě. "The Unseen" je zase o kousek usedlejší a klidnější, bojím se napsat přímo nudnější, ale ono to tak vlastně je.

Jestli jsem minulému albu vytýkal jistou mdlou rozvláčnost a nedostatek pestrosti, pro "The Unseen" to platí dvojnásob. Ocenit se tak dá zmíněná osobitost, která se nevytratila a přívětivě stavěné nenáročné progresivní linky mají stále své kouzlo, nesou si specifickou atmosféru a jak už jsem zmínil, pro Lignerův hlasový projev mám slabost. Takže hodnocení s trochu přivřeným okem neshodím až tak nízko, ale příště to už chce něco víc. Trochu víc energie, divokosti, nebo naopak výraznějších melodií? To už nechám na samotných KLONE. Doufám, že nemají v úmyslu přešlapovat na jednom místě, protože pak tam už nic pořádného nevyroste.