Červen 1983, stadión Rose Bowl Game, Pasadena – Spojené státy americké. Horký kalifornský vzduch protínají záblesky obřího světelného parku, který vystupující trojici kapel přivezlo hned několik velkých kamionů Mack Model R. Napětí se mísí s očekáváním. 60 tisíc fanoušků bouří a těší se na zlatý hřeb večera. Dokonce i slovutní FOREIGNER, jejichž skvělé vystoupení skončilo před pár okamžiky, museli uznat, že přenechat místo headlinera senzaci letošní sezony neznamená žádné ponížení. Večer toho nejlepšího ze současného AOR zahájila britská kometa ASIA, jejíž bezejmenný debut z minulého roku dokázal přesvědčit i americké publikum, v tomto žánru téměř výhradně upřednostňující domácí interprety. A co teprve hlavní hvězda, na kterou se tak čeká? Ta přijela až ze Švédska. Chápete to? Ze Švédska! A kde to vlastně je? Jasně, Helsinki!

… Dost fikcí. Můžeme si jen klást otázku, jak by dnešní tvorba THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA dokázala uspět v drtivé dobové konkurenci zámořských kapel někdy na začátku 80 let, vrcholném to období muziky, kterou se více než 30 let poté rozhodli tito Švédové hrát. Na každý pád jim nelze upřít, že tím našli kupodivu poměrně velikou díru na trhu a na svojí stranu dokázali strhnout i hodně metalových fanoušků – posluchačů „domovských“ kapel zúčastněných hudebníků. Pochopitelně z toho už v dnešní době nejsou natřískané fotbalové arény, ale slušný klubový věhlas, včetně hraní na větších festivalech už rozhodně ano.

Co se zpočátku zdálo jako krátkodobá kratochvíle či jisté tvůrčí osvěžení v životech jednotlivých hudebníků, nás letos obdařilo již sedmým řadovým albem. Úctyhodný počet, když uvážíme, že v takto pojaté tvorbě se už z podstaty věci nenabízí příliš veliký prostor pro vývoj. Žánrová pravidla si skupina stanovila hned na začátku a své teritorium si ohraničila letopočty někde mezi lety 1980 – 1985.

Švédové však na každé další desce prokazovali svůj nesporný talent a cit pro tuto muziku a v neposlední řadě nevyčerpatelnou studnici nápadů na skládání chytlavých skladeb. Tato sice už v posledních nahrávkách negenerovala hitovky s takovou kadencí jako prvních 3, 4 albech, ale jako celek jsou všechny dosavadní desky přinejmenším velmi důstojnými a kvalitativně vyrovnanými díly. To samé se dá prohlásit i o letošní novince. Skupina v duchu své tradice opět vsadila na velkorysou stopáž, tentokrát v porovnání s předchůdcem ještě o několik minut nataženou a těsně atakující hranici 1 hodiny. Veliké sebevědomí anebo ztráta soudnosti? Neříkám, že to druhé Švédům časem nehrozí, ale zatím to stále vypadá tak, že jejich sebedůvěra je zasloužená.

Let z Evropy do vzdáleného Taškentu holt nebývá krátký, takže je potřeba si jej osvěžit nějakou hodnotnou zábavou! THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA našli, když ne přímo zlatý grál, tak velmi funkční mustr na skládání písní a tohoto se odmítají vzdát. Rozdíly mezi jednotlivými řadovkami tak zůstávají poměrně minimální, snad jen s tím dodatkem, že těch skutečně silných nápadů pomalu ale jistě ubývá. Ne, že by nebyly ani na „Give Us The Moon“, ale těch méně výrazných momentů je víc na to, aby to nebyla až taková bezchybná jízda jako ještě před pár lety.

Vysloveně nudné skladby zde stále nehledejte. Jen řekněme, že za ty slabší lze považovat písně, které se sveřepě drží jasně stanoveného schématu, ale kromě rutinních melodií nenabídnou žádnou přidanou hodnotu. Švédové v tom sice pořád plavou s grácií zkušených závodníků, ale v podobě skladeb jako „Shooting Velvet“ či „A Paris Point Of View“ si berou i menší oddechový čas. Přitom tyto kousky by na starších deskách patřily k jejich silným momentům. Paradox? Spíše únava materiálu. Muzika skupiny je totiž čím dál stejnější a i když si obdivuhodně drží svojí kvalitu, nějak se ten model začíná zajídat.

Že nemusí být nutně tak zle, ba přímo dokáže být pořád skvěle předvede hned několik ikonických kusů této kolekce. „Like The Beating Of A Heart“ s jejím tanečním rytmem od těch průměrnějších skladeb odděluje právě typický chytlavý refrén. Že to jde zkusit i vybočením z vyježděných kolejí dokazuje v polovině alba umístěná „Paloma“. Syntetizátorový podkres, další taneční rytmus, častější střídání temp a emotivnější projev tradičně dobře naladěného Björna Strida společně demonstrují, že tato žánrová inspirace se ještě stále dá úspěšně vytěžovat a to takovým způsobem, že i obyčejné „ououou“ v refrénu zní najednou svěže a přináší v do stereotypu upadající nahrávce kýžený vzruch.

Titulní skladba dokazuje další silnou stránku THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA. Nechat se inspirovat tak, že to není nutné tajit, ale zároveň tuto inspiraci přetavit v dostatečně svébytnou píseň. Její nosný motiv velmi lehce plyne po vlně rozčeřené letitým disco hitem „Hot Stuff“ od Donny Summer. Je evidentní, že i přes jisté vysychání inspiračních zdrojů i vlastní kreativity mají Švédové muziku z přelomu 70. a 80. let nastudovanou dostatečně na to, aby v kombinaci s jejich talentem stále generovali solidní skladby.

Závěr alba už přeci jen volá po brzkém přistání v uzbecké metropoli. Ne, že by vysloveně docházely ideje, ale ta jejich šablona se už dost zajídá. To je prostě úděl skladeb umístěných ke konci nahrávky s lehce přepálenou stopáží. Kvalita jim nechybí, ale nic nového oproti předchozímu dění už nenabídnou.

Jako celek je však i sedmé album THE NIGHT FLIGHT ORCHESTRA solidní porcí muziky, která ve svém vrcholném období byla jen poměrně krátkodechým trendem, ale která i přesto dokáže nabízet dostatek inspirace. Stačí k tomu nadšení a cit. Ani jedno Švédům zatím nechybí, nudná rutina to pořád není. Jen by to propříště k tomu nadšení a citu chtělo přidat i více snahy se alespoň trošičku vymanit ze svazující škatulky AOR. Vím, pravidla jsou jasně daná a opustit je není úplně lehké, ale…