„Když Tom se ženou snídááá

a projíždí klín,

než ohanbí rozvlhčí,

když Tom se ženou snídááá.

Venuše neholená erekci uspíší“

Tom NECROCOCK si po pěti letech opět nasadil masku přízraku KAVIAR KAVALIER a jak už i z minulosti dobře víme, ze svých nehudebních představ si opravdu nenechává nic pro sebe. Obal, vnitřní grafika a název alba jsou explicitně vypovídající, stejně tak ona jistá sladkost hanbatého ovoce textové složky linoucí se z jedenáctky zbrusu nových skladeb.

Přestože vyprávění hrají v Mistrových uměleckých průchodech druhou hlavní roli, tak si jejich obsahy netroufnu nějak detailněji hodnotit, a to i proto, že o tom, co je v umění „ještě “ vhodné a co „už“ za hranou, by měl rozhodnout hlavně příjemce poselství, v tomto případě posluchač.

Co se týče hudebního menu, tak máme možnost načichat si různých variací skladatelsky nesložitého synťákového soft-rocku s občas živelnějšími kytarovými proklady. Nicméně vzhledem k celkovým ambicím díla můžeme spíše hovořit o jakési formě sub-popu provoněné hippie parfémem. U každé položky je pečlivě dbáno na to, aby konzumenta nasála svojí atmosférou a svým příběhem a to, že Tom produkuje i hudbu ambientní pro různé veřejné prostory nebo hudbu filmovou (seriál Jan Žižka z Trocnova) nezapře ani v jeho divočejších rozpoloženích na tomto opusu.

Popíjení koktejlu „Hairy, Hairy“ nabízí celou řadu chutí, tu připomene jiskření odvážnějších scén pořadu „Ein Kessel Buntes“, tu monolog jemně navátého Bruna Ferrariho, či křepčení těžce sjetého Michala z kouzelné školky, zkrátka jistá neo-dada dramatičnost je všudypřítomná a troufám si tvrdit, že i na této desce Tom úspěšně přináší svoji (pravidelnou) dávku emocí pro příznivce znalé jeho tvorby, u kterých se už mohou začít projevovat známky trvalejších následků - viz ten nesmělý úvodní odstavec. Ty ostatní je nutno před objevováním nových obzorů poučit o i tom, že se tu nejedná o nějaký děsně nekorektní „WTF“ podcast.

KAVIAR KAVALIER zde možná není pořád veselý, je však neustále hravý a k tomu především dopomáhá rozmanitost nejen Tomova vokálu, ale i dvou hostujících múz s přísně předepsanými asi nejen hlasovými dispozicemi. Jako reprezentativní vzorek poslouží duet „Po Stovkách Zánětů“, který se svými hymnickými chóry jako by vypadl z církevních kapitol o životní pozitivitě a vzpomínka na film „Očima Tammy Faye“ není rozhodně náhodná.

Dalším již známým trademarkem je kulišácké mixování zpěvů ve třech či více světových jazycích (čeština, němčina, angličtina a další) a je nutné zmínit, že pokud by tomu tak nebylo, tak aby materiál jako celek skutečně ztratil mnoho ze svého lesku, protože hudební základy jsou v podstatě, a speciálně pro dlouhodobého fanouška, dost předvídatelné a vskutku potřebují osvěžující nástavbu a zde se opět chtě nechtě musím vrátit k té oné symbióze s texty. Největších překvapení na této přehlídce obrazotvornosti pro mě skýtá skladba „Koh Chang“ s narativem dalšího případu pro 1. oddělení., jež mě přinutila důkladněji propátrat doprovodné mluvené slovo v exotickém jazyce, tak abych lépe pochopil okolnosti zápletky. A i to, že vás hudba donutí k činnosti, kterou byste měli nebo chtěli dělat intenzivněji, jí musím přičíst k dobru.

Tomova fantazie si mezí neklade a díky tomu pětačtyřiceti minutová stopáž „Hairy, Hairy“ přináší poměrně vitální zážitek, jenž by se ale měl dávkovat střídmě. V opačném případě může dojít i k nepříjemnému nástupu kocoviny s hááá ozvěnami.