Kdo čekal, že Oystein a jeho parta podlehne volání sedmdesátých let a vlivu klasického hardrocku více než na předcházejícím albu „The Archaic Course“, tak ten se šeredně spletl. Na této desce sice spojení epického metalu a rocku fungovalo bezchybně, ovšem právě proto, že skupina výtečně balancovala na hraně mezi oběma styly.
Další krok k umírněnější složce na úkor té metalové by dle mého názoru znamenal kvalitativní propad, protože kouzlo hudby BORKNAGAR je skryto v kontrastech – ať už to jsou neustálé změny polohy zpěvákova hlasu, kdy se skřehot starého čaroděje vystřídá s válečnickým pokřikem a následně vše usíná při pohádce přátelského vypravěče, jehož jediným cílem jsou naše příjemné sny..., nebo schizofrenní Lazarovy klávesové rejstříky, kdy ten samý člověk nejšílenější disharmonie vzápětí přetaví do vodopádu líbivých notiček a stupnic, nebo změny v rytmice a variabilní kytarová hra, což jsou ovšem už tak nějak samozřejmosti....
Podle úvodní „Rivalry of Phantoms“ by se mohlo zdát, že se skupina drží směru, který byl určen minulým albem ---> tzn. píseň ve středním tempu, využity obě Vortexovy hlasové polohy, včeličky bzučí, klapky klapají, bicí bouchají, stěrače stírají.....
Po zpomalující mezihře a basovém intermezzu se však dočkáte pořádného překvápka – čistokrevné norské sypačky se vším všudy!!! To, co by člověk po minulé desce ani náhodou nečekal, je zde a troufám si tvrdit, že ve fragmentech „tvrdosti“ a „nářezovosti“ byla s přehledem překonána všechna předcházející alba a na tomto poli může konkurovat až následující „Empiricism“.
Druhá píseň v pořadí „Presence is Ominous“ je okouzlující. Svižné tempo, líbivá melodie na klávesy, heavymetalové kytary, pestrá hra Asgeira a především vrstvený Simenův vokál dělají z této věci jeden z největších hitů, který kdy kapela natočila. Přiznám se, že když jsem tento song slyšel poprvé, tak jsem málem omdlel rozkoší.. Zarážející fakt je ovšem ten, že i když tato píseň není náročná na naposlouchání, tak Vám vůbec nezevšední a příjemné pocity spojené s jejím poslechem se dostavují i dva roky poté, co jste si placku s Qčkem koupili. Tato věc by se vlastně dala napsat i o celém albu, potažmo o celé tvorbě BORKNAGAR. Opravdu neznám jinou skupinu, která by si udržela tak vysoký standard během celého dosavadního vývoje, včetně schopnosti se vyvíjet a neopakovat se, ale přesto si udržet ony zřetelné rysy, podle kterých ihned poznáte, že právě hrají „Oysteinovi hoši“ a nikdo jiný.
Má slova o kontrastu, coby poznávacím znamení skupiny, potvrzuje třetí „vypalovačka“ „Ruins of the Future“. V říši snů, do které jste se přenesli při poslechu předcházející písně, Vás udrží spolehlivě. Zefektovaný skřehot a blackové bicí však následně přejdou v uvolněnou pasáž, ve které si hlavní slovo bere opět Lazare a jeho (v tomto případě) přátelské klapky. To ovšem funguje jen jako mezihra, a tak se ke konci skladby nabírá opět kurs směr „zběsilost“.
V astrálním skvostu „Colossus“ máme konečně možnost naplno Simenův úžasný vokál, navíc podbarvený nádhernou melodickou linkou sólové kytary – člověk ani nedýchá, když poslouchá tu dokonalost...
Instrumentálka „Inner Landscape“, která pochází z tvůrčí dílny Lazareho, uvozuje druhou polovinu desky. V ní obsažené písně „Invincible“, „Icon Dreams“ a „Genesis Torn“ nemá cenu nějak moc rozebírat – všechno to jsou bezchybné kousky, v nichž hledat nějaké slabé místo je naprosto beznadějné.
Další instrumentální (bezvadné začlenění kvákadla) věc na albu „Embers“ funguje coby intro před závěrečnou „Revolt“. Tato věc obsahuje všechny atributy typické pro „Quintessence“. Začátek v podobě jemných kytar a medového Vortexova hlásku téměř hladí, ovšem jen do té doby, než se všechny nástroje opět utrhnou ze řetězu a za doprovodu skřehotu starého čaroděje spustí finální apokalypsu....
Toto album je dernierou výtečného zpěváka Simena, který dal přednost v účinkování v kapele DIMMU BORGIR. I když důvody jeho rozhodnutí jsou jasné, přesto se mu trochu divím. Přejít ke kapele, která z uměleckého a skladatelského hlediska nedosahuje kvalit BORKNAGAR ani náhodou, je skutečně trochu zvláštní krok.... Oystein má ale naštěstí čich na kvalitní spolupracovníky, a proto je náhrada v podobě Vintersorga (působí již na následujícím albu „Empiricism“) minimálně rovnocenná.
Kdyby se tato deska měla shrnout pouze do jednoho slova, napadá mě jediné – klenot. Cenný a ojedinělý. Tak jako celá tvorba BORKNAGAR...