Pokud se ptáte, co vám německá skupina DISBELIEF může nabídnout k obveselení, rychle změňte otázku nebo si raději pusťte třeba Dědka Mládka. Cesta hudbou DISBELIEF není ani v nejmenším karnevalovou procházkou. Tato zpočátku podceňovaná skupina totiž hned od prvního alba vykročila cestou rozdrážděných citů hrubě vyřvávaných do světa, ovšem aniž by přitom sklouzla do jakýchkoli trendových klišé nebo se nechala strhnout nějakou módní vlnou, které se bohužel tak často nevyhnou ani metalu. Takže co nám DISBELIEF nabízí? Co se nejdříve podívat k jejich zkušebně?
Procházím rozlehlým parkem po úzké pěšině sypané drobnými oblázky, které mi měkce křupají pod nohama. Zapadající slunce jemně prosvětluje krásně zbarvené podzimní listí stromů. Dozvuk smíchu dětí hrajících si na vzdalujícím se pískovišti se mísí se štěbetáním vlaštovek, připravených k odletu do teplých krajin. Snový večer. A pak se mezi schnoucími keři objevuje starý chátrající dům obehnaný zrezivělým drátěným plotem. Slunce zapadlo. Ze slepých oken zírá temnota. Náhle nepříjemně studený vítr podivně pláče v teď již temném listoví stromů. Vstupuji do neudržované zahrady, pod nohama nános tlejícího listí, ve vzduchu hnilobný pach. V malém okénku sklepení, jen nepatrně vystupujícím nad terén zahrady, se mihne nažloutlé světlo. Jdu dál s pocitem provinilce, jenž vstupuje do cizího snu, který se pomalu mění v noční můru, a studené kapičky večerní rosy se na mém čele mísí s krůpějemi chladnoucího potu. A pak můj sluch zachycuje dusot připomínající údery rozběsněného kyvadla, narážejícího do prázdné lebky. Přidává se zvuk opakovaně startované motorové pily. Přidřepávám u okénka sklepení, přes špinavé sklo jsou vidět jen matné odlesky světla. Vtom proráží vzduch zběsile zoufalý výkřik nějakého nešťastníka.
DISBELIEF, to je vlastně fenomén, který se na německé metalové scéně, tolik přesycené pózovitými panáky a komerčními tlaky, dokázal prosadit i přes svoji obtížnější „zaškatulkovatelnost“ a tvrdohlavé trvání si na svých hudebních vizích. Však to také hoši neměli vždy jednoduché. Skupina, aktivně fungující již více než deset let, vydala svůj debut v roce 1997. „Shine“ je jejich čtvrtou deskou. A do kterého pytle jejich tvorbu hodit? Raději hned do několika. Pokud na prvních deskách DISBELIEF tvořila jednu ze složek hudby deathová poloha, která vše náležitě „tvrdila“, na „Shine“ už toho z deathu moc nezbylo. Uvolněný prostor převzaly hardcorově agresivní postupy, což je zřetelně patrné hned od úvodní „No Control“. I díky tomu je teď hudba DISBELIEF přímočařejší a snáze stravitelná, nikoli však méně působivá. Druhou a hlavní složkou je totiž silná inklinace k doomovým náladám, na „Shine“ dotažená tak daleko, že se skupina nebojí zcela neskrývaně použít i typické doomové postupy, které v plné nahotě vystupují třeba v předposlední „Mad Sick Mankind“. Nejedná se však o žádné kopírování, neboť DISBELIEF dokáží obě složky své hudby skloubit tak bravurně, že výsledkem je agresivní, emoce chrlící vulkán. Nenajdete zde depresivní unylost doomových ubrečenců ani tupý kolovrátek mnohých deathových a hardcorových mašinek, ale razantně vyřvávané neštěstí často tak krutého života. Mnohdy ne zrovna složitá hudba je především o emocích.
A teď to hlavní, vokální projev, kterým Karsten „Jagger“ Jäger dává hudbě jednu dimenzi navíc. Jeho hlas jakoby se na vás řítil mimo prostor a čas. Jedná se většinou o trochu zastřený agresivní řev, avšak plný prožívaného utrpení. Karsten tak zoufale a místy až dávivě řve, jako by mu na hrudník najel náklaďák i s naloženým návěsem. Velmi působivý projev. Troufnu si poznamenat, že bez jeho zpěvu by byli DISBELIEF snad poloviční. V páté „Me And My World“ výjimečně jeho vokál na chvíli sklouzne i do melodického bolestiplného projevu a Karsten dokazuje, že i tuto hlasovou polohu zvládá více než dobře. Naštěstí se jedná pouze o zpestření, neboť DISBELIEF nepotřebují používat žádná doomová vokální klišé k tomu, aby dokázali navodit tu správně emotivní náladu. Opravdu silnou skladbou je titulní „Shine“, která mi velmi rychle zalezla pod kůži. Ale podobná síla vyvěrá z celého alba. Snad jen poslední skladba „Free“ trochu vybočuje do lehčí psychedelie a je paradoxně jakýmsi uklidněním před návratem do života. Mým osobním favoritem tvorby DISBELIEF sice zůstává druhá deska „Infected“, proti které je toto CD poněkud uhlazenější a přehlednější, přesto je „Shine“ dostatečně temné a je skvělou ukázkou velmi působivé a osobité hudby. Pro všechny, kteří jsou schopni hudbu nejen poslouchat, ale i prožívat, je to přímo klenot. Zkuste si tohle album pustit třikrát po sobě před spaním a pak … příjemné sny.
Dusím se, ach dusím, jak temnota sklepení houstne nedýchatelnými výpary tlejících krysích mršin. Ti dobytci mě našli šmírovat u okénka. Neutekl jsem. S bolestnými grimasami mě přivázali k olepenému trámu podpírajícímu napůl zborcený strop sklepení. Mé obavy z mučení se nenaplnily, stalo se něco horšího, opouštějí mě. Odcházejí a zanechávají mě v temné prázdnotě, nešťastníka, který ztratil celý svět a navěky už bude dýchat jen zatuchlý vzduch sklepení duše. Neodcházejte prosím, nenechávejte mě v tom. Vždyť já vám věřím, I believe, I believe.