Nebyl to náhlý popud otevřené agrese. Tuhle chvíli připravovali dlouho. Diskutovali o ní – pokud se to překřikování dá nazvat diskusí – plánovali ji, domýšleli i různé nepravděpodobné zvraty. Za každou cenu chtěli uspět. Měli pevně stanovený cíl a za ním bezcitně půjdou. Půjdou? Kdyby se dalo utíkat, nebo přímo bláznivě letět, udělali by to. Všechno má ale své místo a čas. Nejdříve je třeba zvládnout první krok, pak bude následovat to ostatní. Jen to musí klapnout, musí to klapnout …

Bylo úděsné vedro. Takové ani popraskaná půda v parcích ve středu města nepamatovala. I vánek se bál vytáhnout paty, nic se nehýbalo. Rozžhavený asfalt se leskl do čistě azurové oblohy, vzduch se nad ním tetelil s abstraktní noblesou kamenné baletky a venkovní lana rozvodů se hluboce klaněla zemské přitažlivosti. Kdo si to mohl dovolit, měl na oknech rolety. Na některých domech byly místo nich dokonce přibyty staré popraskané desky. Tváři rozpadajících se ruin to stejně nikterak neublížilo. Lidé se v těchto dnech prostě slunce báli a zamezovali mu vstup do svých nevětraných doupat všemi možnými způsoby. Jednou se tma stane jejich černou podstatou… Šlapali po té úmorné uliční výhni a věděli přesně kam jdou a co musí udělat. Dokonce i to nesnesitelné vedro jim hrálo do karet. Ulice byly téměř prázdné, všichni se krčili v chladných a tmavých koutech. Jak typické! Šli pomalu, měli ještě dostatek času. Šli vedle sebe a debatovali. Domluvili se na tom – budou celou cestu žvanit, aby byli méně nápadní. Kdyby šli mlčky, pohrouženi jenom do svých vlastních myšlenek, ještě by se někdo z těch horkem znavených tupců dovtípil, že nemají úplně čestné myšlenky. Takhle vypadali jako sebranka, která jde spláchnout ten štiplavý městský prach.

„Krucinál to je hic“ , pronášel pomalu ale rázně R.K. „ Jak je vůbec možné, že je najednou takové vedro, vždyť ještě včera jsme se klepali zimou!“ Když ta slova pronášel, bylo v nich cosi tajemného, cosi, co vzbuzovalo úctu. I nezasvěcenému pozorovateli bylo jasné, že právě tenhle dlouhán je vůdcem celé bandy.
„Jo, máš recht“ , přitakal B. „Je to divné.“ Šel vedle R.K. a pečlivě s ním držel krok.
„V rádiu tvrdili, že dneska bude nejchladnější den tohohle měsíce. A je posledního, takže raději měli držet hubu, takhle jim každý bude nadávat, že ani ten jeden blbý den nedokážou odhadnout! Byla bych tisíckrát raději, kdyby se jim ta předpověď potvrdila!“ , ozvala se Ž.V. Když promlouvala svým zpěvným hlasem, bylo to jako chladné pohlazení po rozpálené kůži. Chladné a uklidňující.
„Jo, jo“ , dodal B.
„Hovno! Takhle tady aspoň nikdo není. Kdyby bylo chladno, běhala by ta sebranka sem a tam.“ Drsný, nakřáplý a neharmonický hlas M.V. zněl jako z obehrané gramofonové desky samotného vládce pekla. Děsivý kontrast.
„Přestaň mluvit jako prase“ , snažil se hájit Ž.V. prozatím neviditelný S.K.
„Má recht“ , souhlasil B.
„A ty se hned nerozčiluj a uklidni se. Jsi náš trumf, na tobě závisí obrovská část tohohle jobu“ , domlouval hlasitě a vůdcovsky R.K., „tak se věnuj tomu, čemu máš!.“ Věděl, že tím zatopí pod kotlem, ale na závěrečné slovo měl jako šéf přece právo.
„Co si, do prdele, o sobě myslíš. Jsi můj fotr nebo co?“ , okamžitě vyjel S.K. Jeho hlas mu přeskakoval vypětím a nervozitou. Bylo však impozantní ho poslouchat, měl najednou naprostou převahu a byl rázem králem této hádky. „Takovýmahle kecama můžeš tak akorát krmit tu svoji buchtu, ne mě. Ta by ti to možná sežrala, jenže já mám na rozdíl od ní taky mozek!“ , téměř ječel.
„Máš mozek? To se podívejme, nikdy jsi ho neměl a najednou ho dokonce dokážeš i používat? A kde jsi k němu přišel? Dal sis přivézt nějaký nepoužívaný z márnice?“ , nedal se R.K. Jeho hlas byl stále tím pevným základem dialogu. Pružný, intonující v přesných mezích. Jen se přizpůsobil ječáku S.K.
„Ne, ale dám si přivézt ten tvůj, protože tě tam brzy přivezou s polámanými kostmi“ , vřískal téměř fistulí S.K. Už už se zdálo, že se v záchvatu neprozřetelně vrhne na R.K., ale vtom se na rohu objevil poslední chybějící článek jejich tlupy, K. Hádka rázem ustala. Viděli ho přicházet a opět si citelně uvědomili to palčivé horko, které každou chvilku podpálí tuhle špinavou díru.
K. byl podivín. Měl obrovské charisma. Již jen pohled na jeho tvář uklidňoval. I v jeho houpavém kroku bylo cosi hypnotického. Přicházel a odcházel, jak mu to zrovna vyhovovalo. Většinou si pro sebe něco tiše notoval a tenhle zlozvyk byl dalším jeho nostalgickým lektvarem na všechny bolestné útrapy. Hlavní slovo si bral jen výjimečně, ale zdálo se, že pokaždé má jeho kouzelný hlas jiné zabarvení. Jedna tvář s tisícem rolí. „Doufám, že nepřemýšlíte o tom, že to odsuneme kvůli tomu vedru?“ , pozdravil svým vlastním způsobem všechny ty upocené obličeje.
„O tom ani neuvažuj. Jdeme do toho, ať se to někomu líbí nebo ne. Musíme to přece udělat… teď už couvat nebudeme…“, odpověděl za všechny R.K a zahleděl se zamyšleně na výhní týrané terasy okolních cihelných domů.

Pokračovali paprsky zbičovanými spícími ulicemi nebarevného předměstí. Monotónnost jeho palety a nevýrazné rozdíly obytných bloků jen přispívaly k únavě, která je zmáhala. To vedro! Pokračovala i jejich konverzace – R.K. byl stále tím hutným hlasem, který určoval tempo a když se odmlčel, dával prostor zejména K., který do toho zpomaleného odpoledního snění vnášel svými pesimistickými historkami ještě větší dávku opojného poblouznění. Snažili se držet krok a zpříjemňovat si cestu k cíli občasnými vtípky i zcela vážnými filozofickými myšlenkami a naprosto neotřele v tom zcela po právu hrál prim neurotický S.K., jehož hlasité reakce se mnohdy nesly ozvěnou o několik bloků dál. Vedro. Bojácně místy švitořili, aby nevyrušili to deprimující mučivé ticho, překřikovali se, když byli mimo dosah vězeňských cel ukřižovaných mučedníků, ale blížili se do zdobených čtvrtí ruku v ruce. Jen B., který často pouze přitakával, úmyslně zpomaloval nebo zrychloval, aby rozbil tu uniformovanost jejich kroku, pajdal za nimi o čtvrt kroku a poté je vždy dohnal, cupital kolem nich často v podivném tanci chorobné rytmiky, ale vždy si opět našel společný krok. To vedro!

Přišlo to náhle. Jen R.K. přerušil to vrcholné napětí a strach svým rázným : „Víte co máte dělat. Řekli jsme, že do toho půjdeme společně a taky to teď společně dokončíme. Jestli někdo couvne…“. Větu již nedokončil. Obtloustlá postava před nimi se odpoutala od chodníku a vykročila do stínem zahaleného městského parku.

Ř.O. si nikdy nepotrpěl na převratné změny, ale zatraceně dobře si na ně zvykal. Vlastně se se svou charakteristicky maloměšťáckou povahou nechával vždy strhávat davem. Žil podle průměrného lidského algoritmu, zajímal se jen o sebe, prosperitu svého malého obchodu a cokoliv odmítali jeho sousedé, odmítal s nebývalým odporem také. Co bylo ale dobré pro ně, bylo vždy několikanásobně dobré i pro něj. Velký svět ho nelákal, proč taky? Kdo potřebuje sledovat hvězdy, když se musí dívat pod nohy, aby nezakopl. Byl spokojený.
Každý desátý den v měsíci si z místní banky odnášel slušnou sumu, se kterou podnikal dobrodružné výpravy na druhý konec města. Mezi chamraď. Mezi spodinu. Tady se cítil jako pán. Tenhle svět byl pro něj alespoň částečným naplněním toho tíživého prázdna. Toho dne bylo neskutečné teplo. I přesto měl na sobě oblek a u krku těsně uvázanou kravatu. Šaty z něho dělaly něco, co nebyl a nikdy nebude. Byly to nejcennější, co se na něm i v něm dalo najít. I díky nim však byl něco více. Jen on měl právo na lepší život. Jen on měl právo na život…
Když ucítil v levém boku chladnou ocel ostrého nože, netušil, že to není jen studená injekce proti tomu trýznivému vedru. A netušil ani, že budou následovat další. Přicházely jedna za druhou a každá z nich nešetrně prořízla ten drahý oblek. Nikdy si nepomyslel, že se něco takového stane. Bylo v tom tolik šílenství, tolik smutku! Hlavou se mu míhaly nejrůznější myšlenky - Co po něm chtějí? Proč si vybrali jeho? … Další rána… Nebyla to žádná práce profesionálů, byli to obyčejní zoufalci? Slyšel jejich hlasy, viděl jejich pohyby, viděl jejich míhající se ruce a před tmavnoucíma očima měl obrazy nekonečného moře a přál si, aby to už skončilo, ale hlasy byly neodbytné, slévaly se a šeptaly – nekončily. Několikrát proběhl přes tu klidnou hladinu strašidelný řev, který jakoby chtěl zaplašit tu monotónní bolest, byl ale stejně bezmocný jako on sám – slabý a jeden z mnoha.
Let přes zrcadlo vln skončil tak záhy jako začal. Ležel pokroucený na vyschlé půdě, sám, bez pomoci, ale žil. Cítil, že v kapse má stále těch necelých 59 dolarů, kterými si chtěl podmanit ty městské chudáky. Nevzali mu je! Tak proč tedy? Proč tohle všechno? … Horké paprsky se mu přes řídké koruny stromů těžce opíraly do zmoženého zátylku. Bylo slyšet jen jemný vzdálený smích a tlumené vydechování. A v tu chvíli si uvědomil, že to není konec. Že si tu sladkou hrůzu vychutná ještě několikrát! Byla to první pomsta jeho zvrhlým výletům, první zaplnění jeho prázdnoty. A tehdy pochopil, že už nikdy se na druhou stranu města nevydá.