Téměř všechny debutní desky skandinávských kapel spadající do poněkud zavádějící škatulky „gothenburský death metal“ mají svoje zvláštní kouzlo – většinou zhotoveny v několika málo dnech za spartánských podmínek a v obskurním studiu, zato ale nahrány s velkým nadšením, energií a hlavně upřímností. Přesně takové je i první album nespravedlivě opomíjené kapely GATES OF ISHTAR – „A Bloodred Path“. Kult, který zároveň představuje tu nejkrásnější z trojice tváří Inanniných.

Naše první kroky po „Krvavě rudé cestě“ vede svižná instrumentální skladba s vše říkajícím názvem „Inanna“. Poutník v šedém hávu na skromném obalu desky nás vybízí k následování – teď je potřeba natáhnout krok, neb času je málo a svaté brány Ištařiny jsou ještě daleko. V rychlém tempu tak míjíme sedmero impozantních menhirů, jenž vytesány z kovu černého, bizarně čnějí z všudypřítomných bažin smrti. Ve všech sedmi skladbách není nouze o výrazné, krásně chytlavé melodie, které sice nejsou kdovíjak původní, ale do struktury kompozic skvěle zapadají. Ano, inspirace IRON MAIDEN po melodické stránce je vlastní všem švédským tvrdě-melodickým kapelám, GATES OF ISHTAR nevyjímaje. Míra inspirace ale není tak velká, jako třeba u CEREMONIAL OATH, kteří skutečně zní jako deathmetalový revival Železné panny. Bývalé působiště Anderse Fridéna nebo Oscara Dronjaka jsem si pro srovnání nevybral vůbec náhodou, protože právě zvuk „A Bloodred Path“ má velice blízko k finálnímu soundu alba „Carpet“ od CEREMONIAL OATH . Pro ty, kteří obě alba neznají uvedu, že zvuk je daleko čitelnější a méně zahuštěný než třeba v případě „Lunar Strain“ nebo „Skydancer“ (autory těchto skvostů si laskavě doplňte sami).

Je škoda, že se Mikael Sandorf, jakožto hlavní autor textů, moc nezabývá tématy s názvem kapely spojenými. Místo opěvování babylónských mýtů se dočkáme jen tradičních „temnotářských“ vizí. Vždyť už názvy skladeb jako „Where The Winds Of Darkness Blow“, „When Daylight´s Gone“ nebo „Into Seasons Of Frost“ hovoří jasnou řečí. Lyrická sterilita je ale bohatě kompenzována kvalitou a nespornou přesvědčivostí materiálu. Vybrat ze sedmi ryze black/deathových klenotů ten nejzářivější je pro člověka, pro kterého je „A Bloodred Path“ srdeční záležitostí, věru těžký úkol. Když ale zmíním postupně gradující dvojku „The Silence“, chytlavou „The Dreaming Glade“ a titulní „A Bloodred Path“, ve které je prostě všechno na co si vzpomenete, určitě nebudu daleko od pravdy.

Závěrem bych rád apeloval na všechny vyznavače smrtící melodiky, kteří zatím nemají tajemné sousloví GATES OF ISHTAR ve svém hledáčku, aby se po prvním a nejlepším albu této kapely hodně rychle poohlédli. V pravdě zabijácká náplň našeho černo-červeného kotoučku totiž jasně trumfuje většinu ranné gothenburské produkce. S klidem Angličana můžu prohlásit, že nebudete zklamáni. Ishtar s vámi!