Zdá se to takřka neuvěřitelné. Už tři roky provází svět filmu fenomén jménem Pán prstenů. A letos (pro větší část světa loni) cesta definitivně skončila. Není na co čekat. Spekulovat lze už jen o rozšířené verzi filmu, ale nikoli o tom, zda Jackson  nepodklouzne, neklopýtne, nedonese Prsten. Protože pouť skončila, tam i tady. Prokleté Frodovo břemeno se ponořilo do žhoucího nitra Hory osudu, prožehnané břemeno Petera Jacksona konečně zcela zmizelo v rozvášněném diváckém davu. Odezněly trubky, utichly zbraně, je čas hodnocení...

Dal jsem si na tenhle text dostatek času, spolykal jsem návaly emocí, které se mnou bezprostředně po shlédnutí filmu cloumaly. Přesto nemohu než napsat, že novozélandskému režisérovi se podařil husarský kousek, jaký nemá v dějinách kinematografie obdoby. Zbláznil svět. Podobně jako kdysi George Lucas, ale troufám si tvrdit, že svět Pána prstenů je větší, komplexnější než svět Hvězdných válek. Je univerzálnější a svým způsobem je nám bližší nežli nekonečný vesmír. Je to obrovská říše fikce, neobyčejně otevřená a přátelská k různým diváckým typům, k různým způsobům vnímání. Gigantický projekt dokázal nakonec zaujmout nejen trikovou stránkou, ale především tím, co je v něm hluboce lidské – tedy postavami a jejich příběhy, které jsou v nejlepším slova smyslu archetypální. A tak povstal znovu heroický mýtus v plné síle. Ne onen druh mýtu, který nás obklopuje dnes a denně na televizních obrazovkách, na stránkách tisku, zkrátka na každém kroku. Pán prstenů je onen druh hrdinského mýtu, který se s posvátnou úctou vyprávěl u ohňů, je to mýtus neobyčejný, nadpřirozený – a tím i svým zvláštním způsobem patetický, kýčovitý, vznešený... 

Na konci Návratu jsem si uvědomil, jak zamilovaný Peter Jackson do příběhu i postav je. Tak zamilovaný, že se nestydí nechat sladký happy end cvrlikat dobrých dvacet minut. Dvacet minut milostných pohledů, těch nejpatetičtějších scén a barevně nestřídmých obrazových kompozic. To přeci nemůže fungovat! Ale funguje... tak nějak samozřejmě. Je to vygradování obou hlavních myšlenkových plánů, které byly nosné pro příběh trilogie. V první řadě motivu nezlomného přátelství, který je v závěru doveden takřka do intimnosti. Jenže, cynikové prominou, ta síla v tom je. Herci nehrají, nepředstírají nějaké pouto, ono mezi nimi skutečně existuje a veškeré herecké výkony pak spočívají v tom, že aktéři promítají svoje emoce navenek. Je to tak sladké a tak nádherné, že se nabízejí jen dva druhy reakcí – dojetí, nebo cynický smích. A jsem přesvědčený, že k tomu prvnímu má Návrat krále podstatně blíže. Druhý plán, který nachází v Návratu své završení, je o boji za malý svět (domov) tváří tvář zdánlivě neporazitelnému zlu. Mnozí se ošívají, že ve filmu chybí vymetení Kraje, ale dle mého názoru je pravda taková, že tenhle motiv nemá v celkovém ladění filmu místo. Návrat domů je tak krásný proto, že po všech těch pustinách a temných podzemních chodbách je zelená barva Kraje jako zjevení a jako zjevení je i starý hobit s podezíravým pohledem, který nás rázem vrátí zpět na počátek trilogie – do časů bezstarostné oslavy Frodových 111. narozenin. A skutečně, Kraj stále žije starým životem, zcela netknutý běsem dějin Středozemě. To je skutečný happy end filmu, který dodává všemu tomu hobitímu soužení smysl. Možná až příliš idylické, ale přesto krásné...

Návrat krále je už ve své oholené kinoverzi lepší než Dvě věže. Není tak násilně poslepovaný, byť nucený střih je hodně cítit. Jenže narozdíl od předchozího dílu se tolik nerozsýpá a lépe drží tvar, už jen proto, že příběhy všech postav jsou sevřenější, propletenější. I díky ustavičným reminiscencím ostatních postav  na Frodovo putování nepůsobí trojice Frodo-Glum-Sam tak izolovaným dojmem, přičemž závěrečná bitva u Černé brány onu soudržnost a společné úsilí monumentálně završuje sérií střihů na všechny aktéry. Monumentalita a heroický patos, to je druhé jméno Návratu krále... Navzdory mým obavám se vymkly Jacksonovi z rukou vlastně pouze jednou – a to když Sam na patě Hory osudu básní o jahodách se šlehačkou. Je to příliš doslovné, sladké a mléčné. Prostě přehnané. Škoda, protože jinak Jackson dokázal onu přílišnou explicitnost zkrotit do rozumných mezí, které patří k hollywoodským velkofilmům. Marná sláva, milí šťouralové, ale tato jílovitá scéna je vyvážena tunami zlata. Pipin, který zpívá svou smutnou píseň, zatímco se gondorští ženou vstříc smrti a jejich pološílený pán se cpe v trůním sále. Gandalf promlouvající o smrti, zatímco ta tluče na poslední bránu Gondoru. Rohanští jezdci vzývající smrt před vjezdem do bitvy na Pelenorských polích. A mohl bych dlouho pokračovat, jenže on si bezesporu téměř každý ten svůj moment najde. Peter Jackson nezůstal pověsti epika nic dlužen a řeží o Minas Tirith znovu redefinuje pojem filmová bitva. Zběsilé tempo, dynamická kamera versus gigantické celky, výtečná hudební kulisa. Malý výpadek si během Pelenorských polí prožili tvůrci triků, neboť prokletá armáda mrtvých se jim pod rukama změnila na zelený sliz, ale jinak radost pohledět! Jenže marná sláva, počítačové efekty vám dobrý film neudělají, a tak to zase zbylo na lidech, aby v divácích zažehli oheň emocí....  

Právě postavy jsou kořením a tmelem trilogie, pročež ani v Návratu krále nesměly zklamat... Jsou to už spíše staří přátelé, překvapit nemají čím. Na prvním místě bych vyzdvihl výkon Bernarda Hilla, jehož Theodén možná trochu zapadá mezi důležitějšími postavami, ale přesto je radost tohoto stárnoucího monarchu sledovat, už jen z toho důvodu, že o svém dilematu příliš nemluví, ale o to přesvědčivěji ho ztvárňuje. Ani tradiční opora Ian McKellen neselhal a narozdíl od Dvou věží se potěšil větším množstvím prostoru. Znovu je to ten starý Gandalf, moudrý a laskavý. Samostatnou kapitolu by zasloužili Pipin a Smíšek, ve Dvou věžích spláchnutí jako druhořadé charaktery. Ale jejich pomsta je sladká a výkony Boyda i Monaghana jednoduše výtečné. Jejich místo "výplně" tak trochu přejímá prkenný Bloom a rozšafný Rhys-Davies, jehož Gimli je prostě nádherně přímočarým trpaslíkem, kritikové prominou... Nečlověčí schíza Serkis konečně může dokončit zrůdný přerod Smeágola v Gluma, což koná v tradičně přesvědčivém duchu (ten chlapík je ale talent!). Zapomenout nelze ani na Mirandu Otto, která by si přes několik pěkných štěků zasloužila ještě více prostoru k rozvinutí své trochu jednostraně údernícké štítonošky Eowyn. Více prostoru rozhodně nezaslouží uvzdychaná Liv Tyler, ta by za prkennou vizionářku Arwen zasloužila spíše jednu pěkně za špičaté ucho... Mezi spíše nenápadné patří též Wenhamův Faramir, ale znalcům dobře známo jest, že jeho chvíle přichází až s rozšířenou verzí, ve které se profiluje jako jedna z nejlepších postav trilogie. Sam a Frodo pokračují v emotivní partii předchozích dílů, jen jejich part oproti knize ještě získává na dramatičnosti. Zejména zásluhou Astinova věrného zahradníka nepřichází vzájemné napětí vniveč a je dovedeno až do něžně harmonického konce. Ozdoba filmu! Z nových tváří stojí za zmínku Denethor Johna Nobla, který navzdory zjevně negativnímu vyznění nepostrádá správnou proci otcovské tragiky a zašlé vznešenosti. Závěrečné slovo patří králi, jehož představitele mnozí kritizují, leč... Mortensen hraje co může a není tak úplně jeho vina, že jako Strider alébrž Chodec byl prostě přesvědčivější. Přesto má jeho král Aragorn patřičnou šťávu, byť, marná sláva, jí mohl mít i mnohem více...

A tak zarostlý vousem dosedá na trůn, většina postav dochází klidu, Středozem čeká údobí prosperity a kinematografii údobí zuřivého honu na Pána prstenů. První vlaštovička se blíží, Aragornovi hází rukavici sám božský Achilles... Otázkou je – lze jedinečný kousek Petera Jacksona vůbec zopakovat? Silná poetika Pána prstenů přesahuje vše, co zatím filmové plátno v tomto žánru divákům vyjevilo. Kdo se pokusí konkurovat světu, který je dnes milován i nenáviděn jako žádný jiný? Čeká nás zajímavý věk, mí přátelé, nás, pamětníky Pána prstenů...