„Drama“ je nový počin již zaběhnuté švédské gothic rockové party BESEECH. Po skandinávských klubech se pohybují již pěknou řádku let, ale k uším širší veřejnosti se dostali až díky albu předposlednímu – „Souls Highway“. Nepřinášelo nic nového, ale při jeho tvorbě se Švédové soustředili na vykreslení emocionálních prvků hudby, nechali se unášet vlastními náladami a pocity. To je však věc zrádná, neb případné zopakování úspěšného díla je nejisté. V takovém případě je lepší zabrousit do jiných končin a nelpět na svém předurčení. Dělat jen to, co lidé očekávají, nemá význam.

„Souls Highway“ byla výborná deska. Od začátku do konce si nesla jistou náladu, která jí celou udržovala v konzistenci. Byl zde pocit zklamání, ale i naděje v životě, vše zabaleno do příjemné, mlhavé atmosféry. Na „Souls Highway“ se BESEECH nemuseli snažit o nabourání definic žánru, a přesto šlo o trefu takřka do černého. V gothic/doom rocku je atmosféra díla a věrohodné zpracování nálad velmi podstatné, bez nosné myšlenky hrozí pád do hlubin průměrnosti. A „Drama“ je právě tím zakolísáním v hudební dráze švédských BESEECH. Až příliš okatě se snaží navázat na předchozí desku. Jako by se upnuli k jedné myšlence, k jednomu schématu, a nemohli ven. Uvízli ve spirále, která se však svažuje dolů. Netvrdím, že „Drama“ je špatná deska, spíš jí vydali příliš brzo, nenechali své nápady uzrát. Má své světlé momenty, bohužel je jich nedostatek. Zbytek alba se utápí v gotickém klišé. I tam, kde sází na těžké riffy, si neodpustí klávesové sladkosti. Jako by se všichni chtěli dostat nahoru, ale navzájem si podkopávali nohy. Snad nejpovedenější kytara na albu je v podobě skvělého riffu ve skladbě „Bitch“, jenže ten je až nápadně stejný jako ve „Falling Of The Edge Of The World“ v podání Tonyho Iommi. Ale to může být jen náhoda, náhoda však není, že se BESEECH nemůžou vymanit ze své zaběhnuté představě o hudbě.

„Drama“ je album přístupné s několika velmi pěknými melodiemi a nesledujete-li tento žánr nijak bedlivě, má šanci si vás získat. Nicméně ale také ničím nepřekvapí. Jak čas plyne, melodie se objevují a zas mizí, na chvíli zaujmou ucho posluchačovo a pak je opět odvane vánek zapomnění. Ten prokletý démon všech umělců. Je krutý, je vybíravý, ale je spravedlivý.