Emzácká dvojice jinodimenzionálních poutníků Cornelius / Lazare se nesmazatelně zapsala do historie black metalu jako jedni z nejpokrokovějších propagátorů avantgardního černého kovu. Labužníci považují Solefald za jednu z nejvybranějších lahůdek na trhu a pověst krmě pro náročné byla zpečetěna minulým albem Neonism, které krom totálně běsuplné filosofické mixtůry Versaceho, Nietszcheho a Coco Chanela, přinesla i stylově nespoutaný konglomerát avantgardních melodií. A pokud byl Neonism pečetidlem, Pills Against Ageless Ills jsou řachou parním bucharem...

Ačkoli je u Solefald ošidné mluvit o koncepčních albech, Pilulky jím zjevně jsou. Řekněme taková opera, plná existenciální nejistoty a zchemikalizovaných výletů mimo hranice racionality. Metalová činohra se zpěv a dvěma postavami – filosofem Fuckem a pornografem Kainem (který zabil Kurta Kobaina a vykecal to Fuckovi, jenž mu poté zapěje destruktivní árii Hate Yourself...). Uff, rád bych tu pohovořil o nějakém příběhu, nicméně když si pročtete krátkou charakteristiku náplně každé skladby, dojdete k závěru, že na jedné ze stran komunikačního procesu propuklo šílenství. A ta Vaše to (zatím) není. Brilantní názvy tracků rozhodně vrcholí „Solefald popem“ USA don´t Exist. Hitový refrén, kde se tato aktuálně dosti provokativní invokace opakuje, vynikající gotikou načichlý riff. Cornelius a Lazare z hudby vědu dělají i nedělají...

Trefný popis většiny blackových avantgardistů absolutně nepřichází v úvahu. Jediným řešením je požití halucinogení látky před napsáním. Zkuste postihnout slovy Ulverácké zhudebnění básní Williama Blakea. Zkuste postihnout slovy nekonečně se metamorfující matérii zvuku u Solefald. Slovo „black“ je nanejvýš ošidné. Ano, jsou tam prvky staré dobré severské školy, zejména v nezapomenutelných svištivých kytarových jízdách, jenže meluzíny jsou dotaženy ad absurdum, pokroucené, zlámané, bizarní... Často se zjevují ve chvílích, kdy je hudba hájenství černého kovu na míle vzdálena. Solefald jsou zcela postaveni na nevypočítatelnosti dění a to jak přes hranice skladeb, tak uvnitř jednotlivých kompozic. Zlomy v rychlosti, zlomy ve stylech, zlomy v instrumentaci a atmosféře.

Místy jako by se avantgardní běs vysmíval všemu ortodoxnímu, naschvál pajcuje kočku s prasetem a pak se pobaveně nimrá v podivné výslednici. Jak je těžké udržet pozornost a spojitosti. A na druhou stranu – jak slastné. Nepřeberné množství nápadů, klávesových rejstříků, vokálních odstínů (celé album je postaveno na dialogu čistého zpěvu a skřehotu), ošidných nálad...

Solefald nejsou hudbou pro ty, kteří odsuzují Emperor jako přílišnou složitost a nade vše stavějí legrační čertíky bertíky z Dino Burgers a bulisáky mulisáky z Kredle Filcek. Je to naprosto absurdní mutace black metalu a metalu vůbec. Intelektuální sebevražda. Výron šílenství. Filosofující (Po)Šuk a pornograf Kain se potácejí světem, hlomozí a hovno si dělají z toho, že jim vlastně nikdo nerozumí...