Fanny a Alexandr přišli na svět poté, co se Ingmar Bergman, jedna z největších legend evropské kinematografie, vrátil z německého exilu, kterýžto přijal poté, co se ve Švédsku zapletl do daňového skandálu. Ale to vlastně není důležité. Nic z toho. Krom toho prvního – tedy že se zrodila Fanny, tichá holčička, která toho moc nenamluví a Alexandr, vzdorný chlapec s bujnou fantazií a rodícím se pohledem na svět, ve kterém žije. Na svět bohaté městské rodiny, která drží pohromadě, která má své tradice, své zákony, své bílé a samozřejmě i své černé ovce. Rodiny, jejímž středobodem je stárnoucí, leč stále šaramantní babička Ekdahlová… A v této rodině Fanny i Alexandr Ekdahlovi, sourozenci, prožívají svůj první velký střet se skutečným životem, který je sice do jisté míry deziluzivní, ale nedokáže otřást mocí dětské imaginace.

Čí pohled vlastně film Fanny a Alexandr je? Pohled anonymního vypravěče? Pohled Ingmara Bergmana? Pohled Alexandra Ekdahla? Na každé odpovědi ulpělo trochu pravdy. Všechny tři subjekty se v aktu filmové narace angažují. Anonymní vypravěč je ten, kdo nám předkládá sáhodlouhé hovory z rodinného života, nijak je nekomentuje, nechává diváka „býti svědkem“ života klanu Ekdahlů, nechává ho pobývat s Ekdahlovými, pocítit na vlastní kůži stereotypní život měšťácké rodiny se všemi radostmi i strastmi. Je to ten vypravěč, kterého bych shrnul jedním slovem – „obyčejný“. Jeho pohled je pohledem každé dospělé postavy filmu, jeho sluch je sluchem každé postavy filmu, vyjma Alexandra. Staví diváka do pozice, která smazává hranici imaginace. Cílem není pobavit, strhnout, nýbrž opatrně diváka vtáhnout dovnitř. Předestřít mu intimní rodinný svět, nechat ho smát se, když strýček Carl prdí na schodech, až svíce zhasínají, nechat ho nudit se, když babička Ekdahlová rozpráví v polospánku o svých podivných náladách. V té chvíli se vám chce zývat a spát a co je pozoruhodné – právě v té chvíli, kdy je ten pocit obzvlášť intenzivní, zabere kamera Žida Izáka, babiččina přítele a milence, který… nudou usnul. Jedná se o mistrovské sdílení emocí, ve kterém je už cítit sám Ingmar Bergman. Anonymní vypravěč je jeho účinnou pomůckou jak otevřít divákovi psychologii postav. Prostě tím, že ji nechá „dít se“ před jeho očima, aniž by k ní jako tvůrce nutně zaujímal vyhraněné stanovisko. On je pouze tím, který diváka lehce navádí, ale svůj obraz si tvoří každý vnímatel sám. Na něm leží váha imaginace. Musí naslouchat, musí se vciťovat. Nic z toho neudělá tvůrce servilně za něj. Svoje místo v rodině Ekdahlů si divák musí v první polovině tří hodinového snímku doslova vydřít sledování velmi monotónního a líně plynoucího příběhu, který se v žádném případě nesnaží být dramatický… A proč? Protože rodina Ekdahlů drama nesnáší, rodina Ekdahlů je tradiční prostor klidu a harmonie, uzavřený ve velkém a krásném domě. Všechny potencionální rušivé impulzy jsou okamžitě eliminovány. Nevěra se služkami je s úsměvem tolerována jako cosi, co k životu patří. Snad jen hýřivý strýček Carl a jeho německá žena znamenají vzruch. A proč? Protože nabourávají rodinnou harmonii, jakýsi posvátný kruh, který všechny Ekdahly drží pohromadě. Skutečným přeryvem filmu je však smrt. Smrt otce Alexandra a Fanny, která nejen že naruší harmonii rodu, ale v důsledku znamená rodinný rozvrat – narušení rodového pouta. Do bezpečného kruhu vstoupí nový manžel ovdovělé Emílie – despotický, bigotní a nesmiřitelně racionální biskup Peter Vergerus. Mnohem důležitější než fakt, že odvede Emílii a děti z bezpečí starého domu je však střet s Alexandrem, s Alexandrem, který byl až doposud naším nenápadným společníkem a zároveň třetí vypravěčem příběhu…  

Pohled Alexandra Ekdahla stojí někde mezi pohledem postavy a pohledem Ingmara Bergamana. Obecně se poukazuje na zjevné autobiografické prvky filmu, ale mnohem důležitější je fakt, že Alexandr hájí režisérovo stanovisko. Oproti komu? Právě proti Vergerusovi, nesmiřitelnému nepříteli imaginace a volnomyšlenkářství – tedy základních principů, které jsou životně důležité za a) pro práci filmaře Bergmanova uměleckého postoje b) pro rodinný kruh Ekdahlů. Hybným momentem druhé půle filmu je čelní střet vzpurného Alexandra s chladným, prohnilým a přísným světem, který ztělesňuje jak sám Vergerus, tak jeho nepřívětivé a siré biskupství, obydlené zlomyslnou a napůl šílenou biskupovou sestrou, jeho starozákonně hrozivou matkou a odulou a  na smrt nemocnou tetičkou. Chlapec se nechce smířit se ztrátou svého světa, svého domu, kde jsem společně s ním mohli sledovat pohádkové a fantaskní výlevy, které Bergman přímo začleňoval do jinak realistické narace (tančící socha atd.). Pro něj i jeho tvůrce znamená Vergerusův dům vězení – a to v přeneseném i doslovném smyslu. Mříže v oknech nespoutávají jen tělo, nýbrž i duši, myšlení a chlapec se odmítá tomuto tlaku poddat. Vede tichou válku prostřednictvím své představivosti (… nebo skutečně VIDÍ duchy?). Tvrdě naráží. Moment, kdy ho biskup donutí k absolutnímu ponížení se sice zprvu jeví jako prohra Alexandra, ale skutečná podstata pokoření vyjde najevo až v závěru filmu. Vergerus si ze vzpurného chlapce učiní strašlivého soupeře, jehož zbraní je smrtelná nenávist a duchovní revolta. Nedokáže chlapci sebrat fantazii, dokáže ho jen přinutit k jejímu slovnímu popření. Ale právě toto popření učiní z Alexandrovy imaginace nesmírnou zbraň, která biskupa magickým způsobem připraví o život. Ona pasáž patří k nejtajemnějším a nejmytičtějším filmovým momentům vůbec… bohužel, nejsem znalý židovské mystiky, kabaly a dalších věcí, pročež mi možná skutečná podstata tohoto momentu uniká a nezbývá mi, než ptát: bylo to skutečně dílo magie? Dílo náhody? Osudu? Na nic z toho Bergman přímo neodpoví. Vede svůj opus do strhujícího finále, v němž nezadržitelně zvítězí pouto rodiny, harmonie a ovšem – síla nového života, která dává záruku, že klan Ekdahlů bude pokračovat, že Alexandrův vzdor, rodinný respekt k tradicím a svobodě bude zachován, navzdory nezadržitelnému času, který nás celým filmem provází v podobě všudypřítomných hodin… A Alexandr? Učiní jedno důležité poznání – lidské svědomí nezapomíná. Moment, kdy se mu zjeví celý stín jeho viny, stín jeho smrtelné nenávisti, nastaví mu nohu a zmizí v chodbě, je nejdrastičtějším momentem celého snímku, tichým mementem, které značí jasný limit lidské fantazie a dětské naivity. Vinu. Vše, co v životě uděláme, se do nás navždy vepíše a žádné vítězství (byť třeba nad skrz naskrz zlým soupeřem) není bez viny a výčitek. Jako završení všeho zazní citát z Augusta Strindberga a film nekončí, ne, to jen divák je titulky vypuzen z rodiny Ekdahlových… Bez fanfár, bez hudby…

Co vlastně znamená Fanny, co je pro Alexandra? Sestrou. Ničím víc, ničím méně. Tiché děvčátko s krásnýma očima a několika hereckými momenty, které vyráží dech. Její vzdor proti biskupovi je stejně odvážný a stejně statečný, byť právě tím, že není doložen slovy, jaksi nenápadnější a tím (trochu nelogicky) působivější než hlučný odboj Alexandrův. Ne, nechci víc prozrazovat, nemám ani dost dobrou paměť, abych všechna gesta malé Fanny analyzoval. Láska, s jakou Bergman tuto postavu vytvořil, je v skutečnou sourozeneckou láskou… A láska je to, co je pro celý film Fanny a Alexandr nejtypičtější. Láska funguje jako distinktivní rys. Buď dýchá z prostředí a jeho obyvatel, nebo je drasticky cítit její absence. Exprese prostředí je jeden z nejsilnější tvůrčích postupů, na kterém je svět filmu vystavěn. Dokonalá stylizace interiérů i exteriérů samozřejmě nestačí, a tak si Bergman vyžádává to, co je pro něj klíčové – fantazii, imaginaci. Vaší. Pokud mu ji dáte, zavede vás do svého svět tak hluboko, že ten začne být vaším…

Čím více se snažím vykřesat ze sebe jiskry slov, které by alespoň trochu připomněly žár filmu, tím více pociťuji marnost svého počínání. Ovšem, mohl bych se zde pustit ještě hlouběji do filmovědného rozboru, součástku po součástce demontovat dokonalý film, až by zbyla jen hromada šrotu. Ne, to nechci. Fanny a Alexandr není dílo k dekonstrukci, je to dílo k prožívání. Velký test toho, jak se divák umí na film dívat, Jestli mu ještě zbývá alespoň kapka schopnosti být aktivním účastníkem, ne pouze pasivním konzumentem. Jestli je divákem evropským, vychovaným ve feliniovsko-bergmanovském duchu, nebo otupělým produktem kinematografie americké, která převážně počítá s očima, ne však mozkem. Film Fanny a Alexandr patří mezi to nejlepší, co světová kinematografie kdy zplodila. Je to malý svět, ve kterém se zračí ten náš velký v celé svojí šíři a složitosti. Je to film o podstatě lidskosti i podstatě filmu…