OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Božínku! Je tohle vůbec možný? Říkám si při poslechu novinky z dílny STEEL ATTACK. Kapela s klišovitým názvem, hrající ještě klišovitější hudbu, vydávající ji u labelu s patrně nejklišovitějším posláním na světě. Arise Record, hmmm hezký. Už jen pohled na názvy jejich stájových kapel dává tušit, že jde o prachsprostou partu diletantů beroucí si za cíl zaplevelit trh desítkami naprosto zbytečných desek. Jinak by se snad produkt typu STEEL ATTACK ani nemohl dostat na veřejnost. A musím říct, že jejich svěřenci je v tomto „záslužném“ snažení velmi vehementně podporují.
Cože se to teda ukrývá pod klišovitým, přesto však do očí bijícím a poměrně pozornosti přitahujícím, rudě laděným obalem? Přitvrzený heavy metal toho naprosto nejklasičtějšího a nejfádnějšího střihu jaký si jen dovedete představit. Opravdu nechápu jak se partičkám jako je STEEL ATTACK daří tak dokonale nahrávat bezpohlavní desky typu „Predator Of The Empire“. Desky které vám na první poslech nepřipomenou vůbec žádnou kapelu, ale které přesto zní jak desítky dalších důvěrně známých provařených spolků. Jak to dělají, že všichni nahrávají alba tak sterilní, tak klasická a tak krystalicky průměrná? STEEL ATTACK si může klidně plácnout s kapelami typu DRAGONFORCE, DREAM EVIL, STORMWIND, THUNDERSTORM, DARKMOOR, LOST HORIZON, a další a další v čele samozřejmě s nedostižnými (čti nedostižně průměrnými) HAMMERFALL. Přesto však ty kluky svým způsobem vážně obdivuji, protože vypracovat tak funkční plán, jak nahrávat desky, které do posledního kotoučku tak přesně zapadnou do moře totální šedi a průměru a zároveň jich nahrávat tolik a tak dlouho, to už chce pořádnou dávku talentu. Vsadil bych se, že pokud sestavíte kapelu, která se bude vyloženě orientovat na klišé s tisíckrát omletými riffy a melodickými linkami, mikdy se vám nepodaří nahrát tak třeskutě sterilní materiál jako se to daří právě těmto pánům.
Nejhorší na tom všem ale je, že nahrávce není po formální stránce celkem co vytknout. Zvuk alba je perfektní. Stylově dobře zapadá do žánru, který si kapela vytyčila. Muzikantské výkony jsou přiměřené. Kapela disponuje i vcelku poslouchatelným zpěvákem, ale v porovnání třebas s vynikajícími ICED EARTH, BLIND GUARDIAN, nebo snad už i STRATOVARIUS, nemají v žádném případě šanci obstát. Pravda, situace by byla schůdnější, jednalo-li by se o první desku kapely. Jenomže máme tu čest už s desku třetí a muzikanti v průměru kolem třiceti let už by taky mohli mít trochu rozumu. Člověk zpívající v refrénu „falling higher…“ si těžko může získat mé sympatie, protože je vidět, že při psaní textů vyloženě nepřemýšlí a pro údernost nosné linky je sto popřít i základní fyzikální zákony. Text písničky „Heavy Metal God“ nechám raději taktně stranou, stejně jako tribut jejich podařenému chlebodárci „Arise“.
Mimochodem, překvapuje vás, že bonusové skladby nesou název „Paradise“ (STRATOVARIUS) a „Dr. Stein“ (HELLOWEEN)? Na jednu stranu se mi album vcelku dobře poslouchá a klidně se postavím ze to, že patří k tomu lepšímu co v béčkovém melodickém metalu vychází. V žádném případě se v3ak nepodepíšu pod recenzi s vyšší známkou než je pět bodů. Radši dám ale čtyři. Sichr je sichr.
Na jednu stranu se mi album vcelku dobře poslouchá a klidně se postavím ze to, že patří k tomu lepšímu co v béčkovém melodickém metalu vychází. V žádném případě se však nepodepíšu pod recenzi s vyšší známkou než je pět bodů. Radši dám ale čtyři. Sichr je sichr.
4 / 10
1. Predator Of The Empire
2. Cursed Land
3. The Darkness
4. Point Of No Return
5. Heavy Metal God
6. The Holy Sign
7. Arise
8. Nightmare
9. One Way To Heaven, One Way To Hell
10. Reality Unknown
11. Paradise
12. Dr. Stein
Enslaved (2004)
Predator Of The Empire (2003)
Fall Into Madness (2001)
Where Mankind Fails (1999)
priemer
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.