Posílen o navrátilce Zakka Wylda vyráží šílenec ze země Ozz přesvědčit celý rockový svět, že ještě nepatří do železné neděle. A nutno přiznat, že albem Down To Earth rozhodně nebojuje s větrnými mlýny... Zvědavci, kteří pátrali po konstelaci možných odpovědí na fenomenální řadovku Ozzmosis dostávají jasnou a zřetelnou odpověď. Ozzy přitvrdil, zhutnil a trefil!Hlavní slovo vedle Osbournova vokálu bez debaty patří fenomenálnímu krotiteli strun Zakku „Dyvokému“ Wyldeovi, který zajistil novince hlavní přísun čerstvé energie. Jeho hluboký a zřetelný rukopis prodchl řadovku velmi neurvalými záblesky čiré rockového náboje. Úvodní flák Gets Me Through dává na stůl všechny karty, se kterými Ozzy rozehrál svojí novou partii. Za prvé – zvuk je hodně pohroužený do hloubky, nejen kytara, ale i rytmika Bordin / Trujjilo vytvářejí dusný sound, ze kterého si legendární mečení pana kapelníka činí výborný odrazový můstek a kontrastní plochu. Ruku v ruce s trochu neohrabaným nazvučením kráčí i Wyldovy riffy, které jakoby klopotně rozrážely závoj ticha, vršily se na sebe, zasekávaly. Jejich těžký krok připomene píseň Thunder Underground z předchozí řadovky, nicméně jsou ještě zavalitější a systematičtější. Riziko úpadku do monotónnosti se naplňuje pouze v bezradné Junkie, kterou ovšem pohřbívá i bezpohlavní vokální linka. Převažující silné stránky kompozičního postupu ovšem výborně dokumentují exemplárně rozparáděné kousky jako That I Never Had, či Alive.

Kdo se již s tímto blonďatým mágem setkal, dobře ví, kterak dovede křesat krkolomné a zároveň libozvučné formulky ze svého instrumentu. Nemalý prostor dostává jeho čarování i na Down To Earth a nutno říci, že v sousedství dunivé rytmiky znějí brilantně, fenomenálně atd. Vedle práce kytary stojí za zmínku i občasný výskyt samplů a doplňkových instrumentů. Poměrně překvapivě vyznívá chmurné a zamatované piano v úvodu, stejně jako „snové“ klávesové intermezzo excelentního fláku Facing Hell. Jednotlivé špíčky jsou po albu rozesety a chytře zakomponovány do struktury jednotlivých skladeb a člověku vždycky činí radost, když si povšimne po desátém poslechu něčeho nového. A Ozzy to zjevně ví...

Byl bych to divný brouk, kdybych neopomněl zmínit ještě dvě baladičky, které pro nás tatíček Ozzy nachystal na příjemné usínaní, eventuelně činnosti patřící (nejen) k času nočnímu. První kousek se ukrývá pod číslem tři a názvem Dreamer. Vsadím se, že po něm s chutí lapnou média. Je lehce kýčovitý, s lehce nevkusným textem, se sborovým óóóch pod refrénem, taktéž s dojemnými smyčci, ale kdopak by se čertil, vždyť to zpívá Ozzy. A hezky se to poslouchá. Druhý oplodňováček bafne z pod tracku osm. Oč je Running Out Of Time méně podbízivý, o to je jímavější (nicméně óóóch je tam zase...) – houpavý rytmus se zaručeně působivým klavírním doprovodem a moc pěkně kolébavý refrén... Zkrátka můj oblíbenec...

Připišme tedy Ozzymu další povedené sólové album. Nemá sice tak fatální magnetismus a vytříbený cit pro melodie, jako Ozzmosis, nicméně narozdíl od spousty zbytečných profesorských (nebo naopak naprosto žáčkovských) rockových oblblin přináší samorostlou a vytříbenou náplň, která fanoušky nestárnoucího šílence nemůže zklamat a jeho odpůrce beztak o ničem novém nepřesvědčí. Snad jen o tom, že Ozzy má pořád co (a komu) říct. Budiž jim země lehká...