KRLEŠ rozhodně patří mezi jistoty a stálice česky zpívaného heavy metalu, přesto bylo nové album očekáváno s trochou váhání - poznávací znamení minulosti „chrabrých horalů“ Simona Křtěnová, zpěvačka s nezaměnitelným vokálem, od kapely odešla a nahradila ji Zuzana Martincová. Už první ohlasy dávaly jednoznačně najevo, že obě disponují neporovnatelným hlasem a že tedy dojde k logickému posunu v tvorbě heavy metalové úderky... Jak se tedy KRLEŠ vypořádali se ztrátou jedné ze svých největších opor?

V mezích možností - velice slušně. Simona měla k heavy metalu stvořený hlas, u Martiny je slyšet, že se její čistý a zvučný hlas místy trochu pere s frázováním a důraznějšími pasážemi, kde by se zkrátka šikla trocha chrapotu (třeba v úvodním „Zkratu“). Navzdory některým pasážím, kde je podle mého názoru jaksi nejistá, utopená a nevýrazná, bych její debut hodnotil veskrze kladně, neboť jakmile dostane prostor užít vyšponovanějších a vyšších poloh hlasu, začíná se i opatrně jiskřit (a nepochybuji, že postupem času bude jisker přibývat). Lépe udělat za minulostí tlustou čáru a nesrovnávat nesrovnatelné, aneb je třeba hledět do budoucna...

Jistotou KRLEŠ je instrumentální dovednost a ta je i největší devizou „Slz Arkóny“. Zejména kytarista Jiří Karpjuk patří mezi to nejšikovnější, co se potuluje po heavy luzích a hájích a jeho precizní riffování a výtečná sóla (viz třeba skvělá pasáž v závěru „Deváté brány Retry“) nakopávají songy i v místech, která jsou řekněme trochu hlušší. Stejně skvěle si vede basa Jiřího Zímy, která je stále slyšet a dodává nahrávce patřičný drive. Ten je ještě umocněn velmi solidním a hutným zvukem z libereckého SPINu - navzdory určité „zahuhlanosti“ má sound novinky slušné koule.

To, co zajímá ctěné posluchačstvo nejvíce je bezesporu hudba. Žádnou revoluci nečekejte, KRLEŠ dál valí stylově čistý a řemeslně výborně zmáknutý heavy metal, kterému však nechybí určitý nadhled a ironie (ten se jasně deklaruje už úvodním intrem, které KRLEŠ sbližuje s blahými filmovými časy spřátelených CRUEL BARBARIAN). Posluchači se k učím dostává slušný rozptyl heavy metalového „tovaru“ - od klasických vypalovaček s tradičními texty (úvodní „Zkrat“, chytlavá hokejová hymna „Rytíři bez koní“), přes historizující eposy (závěrečné „Slzy Arkóny“, ve které se ke slovu dostává i baladická pasáž) až po ujeté kráv´n´rollové krlešárny („Tma nad Evropou“ na ožehavé téma Češi v EU). Osobně se mi hudebně nejlepší a nejupřímnější jeví píseň „Noc“, která je něčím víc, než jen dobře vyplňovanou šablonou. Ke slovu se na albu krom osvědčených postupů dostávají i odlehčovací úlety jako třeba pseudo-jazzové vyhrávky v písni „Temnotou svítí mi plamenomet“, nebo jižansky slajdující kytara v „Pánovi iluzí“. Pokud bych měl něco vytknout, pak je to určitý profesorský přístup - technicky bez výhrad, ale „Slzy Arkóny“ mě coby posluchače jen málokrát dokázaly chytit za srdce, překvapit, strhnout... Chybí mi skutečně zapamatovatelný refrén (čest výjimce „Rytíři bez koní“), něco, co by mě zvedlo ze židle. Nemůžu se zbavit dojmu, že KRLEŠ jsou především koncertní kapelou...

Pokud patříte mezi klub přátel českého heavy metalu, není důvod, proč vás od „Slz Arkóny“ zrazovat. Je to inteligentní a dobře zahraný zástupce svého druhu. Rozhodně mě nenadchl, ale navzdory počátečním obavám a předsudkům ani neurazil.