Rekviem havraního krakoru visí nad krajem. Dusivá mlha objímá skály. Ani světlo, ani teplo. Trudný je úděl lidí, těch zablácených červů, tonoucích ve vlastní krvi a proklaté porobě neochvějné zvůli nejvyššího Boha! Trudné jsou jejich písně pod věčně zamračenou oblohou. Však naděje sestoupí planoucí v rukou muže, který půl bohem a půl člověkem byl zrozen. V jeho mocné ruce zazáří pochodeň černého ohně.

V jeho očích žhne vzdor proti Nejvyššímu. Marný je Tvůj odpor, lůzo z černých hradů a zasviněných kolébek, marný je tvůj odpor, vy zbožštělé přeludy, je čas odevzdat svoje neprávem nabité klenoty a trůn jedinému nositeli Černého ohně. Vítr již serval vaše korouhve, Nepraví, chóry havranů lomcují s dveřejemi vašich pevností. Císař se k nevoli Bohů vrací na zem s Darem, který se zove Prometheus: The Discipline Of Fire & Demise...

Odpusťte. Nemohl jsem si odpustit lehce hymnický a zpatetizovaný úvod recenze, podle mého skromného úsudku, největšího symfo - black metalového alba všech časů. Nemohl jsem si tento úvod odpustit i vzhledem k tomu, že tahle kapitola, vepsaná krvavým šarlatem do hudebních análů, je zřejmě epilogem činnosti nejvlivnější a nejucelenější kapely v žánru. Byli to Emperor, kdo svými hudebními opusy vždy stáli o mnoho blíže budoucnosti. Byli to Emperor, kteří prošli skutečnými ohni pekelnými, zatímco ostatní se pomazávali hovězí malinovkou a velkohubě deklamovali svoje nesvaté záměry. A jsou to Emperor, kteří na úsvitu nového tisíciletí dokáží přijít s albem, které, ačkoli je prosté odéru vysokorozpočtové kašpařiny, dokáže prezentovat symfonický black metal v novém... ehmmm... světle.

Jenže žádní zvěstovatelé avantgardy si netroufli až tak překročit hranice konvencí a chápání black metalu. Běsnění všech instrumentů připomene kakofonické šílenství, metalový dadaismus. Zatímco náhlé a nevypočitatelné skluzy do orchestrálních idylek schizofrenii. Nositelem je nejen zvuk nástrojů, ale i démon vtělený do Ihsahnova hlasu. Císařský skřehot vždy čněl z beztvaré masy plagiátorů, stejně jako chrchlání Attily Csihára u Mayhem, stejně jako nelidský pazvuk Daniho Filthe. Jenže už v dobách, kdy se většina dnešních hvězd patlala ve skřecích, přinesli Emperor do black metalu monumentální chorálový hlas. A ten dovádí Prometheus až do stavu absolutna. Čistý Ihsahnův projev je přesvědčivý, rozechvívá a vynořuje se z černé bouře jako náhlá harmonická vlna. Žádné hraní na laciný efekt, všechno je součástí až nestvůrně dokonalého symfonického netvora...

Nemohu a nechci říkat, že jsem za těch pár poslechů nový Císařský dekret pochopil až do dna propasti (lze to vůbec?). Skládám zde útržky myšlenek, vzpomínky a dojmy. Nikdy nepodléhejme dojmu, že už nás Císař nemá čím překvapit. Trvá to asi osmnáct vteřin, nežli úvodní Eruption nastoupí se spinetem a barokním muzicírováním. A trvá to asi minutu, nežli úvodní The Eruption dostojí svému jménu neskutečným zvedmutím kytarových vln. Od té chvíle přestávají platit zákony. Od té chvíle se žezla reality chápe nesvatá Trojice – Trym (Hefaistos zmaru), Samoth (Medusa šesti strun) a Ihsahn (Odyseus hlasu, Hérakles šesti strun). První umí rozpoutat dvoukopákové peklo, tepat apokalyptickou artilérii jako neporazitelný Achilles, zároveň ale nečekaně měnit tempa, předvádět rafinované brejky a nevypočitatelně měnit dynamiku meziher. Druhý a třetí kladou svými riffy základ delirickému a téměř psychedelickému vyznění některých pasáží, zároveň ale plně ovládají ničivou moc hluku a přímočarosti. Třetí je navíc výstuží a zároveň geniem atmosféry. Tito tři se povždy zapsali do Černé kroniky a svým opusem Prometheus: The Discipline Of Fire & Demise stvořili kapitolu, která je tou nejdůstojnější tečkou za existencí jedné z nejlepších metalových kapel všech dob.