Ne, nekamenujte mě za to, já vím, že pšenka tomuto stylu za branami kovové metropole asi nikdy nepokvete, ale nemohu si pomoci. Toto CD mě zasáhlo jako Amorův šíp a já se do Radůzy zamiloval. Pokud jste ortodoxní přívrženci stylů zadržte! Dál nečtěte! Pokud máte však ouška otevřená i pro melodie v jiné škále tvrdosti, než je kov a skála, račte dál. Vplujte do světa šantánů, chansonu, folku a pouličních příběhů, kde starý akordeon otevírá svoji duši.

Zpěvačka Radůza není v hudebním světě žádným nováčkem, ačkoliv si své místo ve veřejném povědomí začala získávat až teď. První počin – nenápadnou kazetu „Blues?“ – této talentované multiinstrumentalistky, vydala již poměrně dávno firma Black Point. Již v roce 1993, po tom co ji objevila Zuzana Navarová, si zahrála před vystoupením samotné Suzanne Vega v Lucerně. Následovala užší spolupráce se skupinou Nerez, různá hostování, ať už to bylo u kultovních Marsyas, či spolupráce s Michalem Pavlíčkem a Abraxas. Další mezník přišel v létě 1999, kdy Radůza předskakovala před Mikem Oldfieldem. V roce 2001 Radůza dokončila konzervatoř a přišlo první plnohodnotné CD „Andělové z nebe“, vydané u Indies records na počátku roku 2001.

Dnes jsem naprosto omámen tvorbou, kterou předkládá na CD „Při mně stůj“. Album obsahující šestnáct písní, šestnáct příběhů, šestnáct perel. Každá písnička má svoji náladu, atmosféru a obnažuje různé kouty autorčiny duše. Na celém CD dominuje zvuk akordeonu, několik skladeb je kytarových s velmi decentním doprovodem. Většina písniček na Vás dýchne úžasnou atmosférou pařížských ulic první poloviny minulého století, vše doprovázeno trochu drsným, řekl bych zmužilým, a plným hlubokým hlasem. Skladby díky osobitému zabarvení hlasu dýchají a žijí. Voní šansonem, dávnými městskými nálevnami na periferii, které pulzují nočním životem, osamělou chladnou noční uličkou, poutí, folklórem, ale hlavně všedními starostmi a radostmi obyčejného života. To vše bravurně otextované, někdy s hloubkou a něhou, jindy se vzletnou dětskou hravostí.

Celé CD začíná rychlejší a hravější „Jedem“, po ní pokračuje poněkud melancholičtější a těžší skladba „Žlutý gladioly“, kterou jsem si hodně oblíbil. Po cirkusovém vyprávění „Oh Madame“ se přeneseme do předvánočních chladných večerů se vzpomínkovým opusem „Mikuláš“. Přichází první kytarovka „Studený nohy“, která na Vás dýchne podzimní městskou obyčejností a stereotypem, zároveň jde o zatím jedinou písničku, která se může pochlubit videoklipem. Šestou písničkou je smutná snivá úvaha „Půjdu kam chci“, za kterou se rozezní další zasmušilejší, ale místy naléhavější „Větře můj“, jejíž textová stránka (větře můj, při mně stůj) dodala celému albu i svůj název. Osmým kusem je krátká skladba, která jakoby tak úplně nepatřila do Radůzčina světa, nicméně mě osobně její atmosféra učarovala a nevím proč, ale kdykoliv poslouchám „Krahujce“ vybaví se mi prostředí z pohádky Malá mořská víla. Za ní následuje veselice a oslava mladého všedního života v písničce „Na koníčka vyskočím“. Desátou je naléhavá skladbička „Orel“, za ní opět jedna kytarovo-akordeonová letní pohodovka „Bremen“. Dvanáctku má rázná téměř pochodová chladná hymna „Tam pod Ještědem“, pověstná třináctá je klidná nenápadná „Až kočka zapřede“, za níž se nachází dle mého asi nejzajímavěji dělaná skladba na CD – „Polož mě na sebe“, která disponuje netradičním začátkem a trochu napjatým nervózní náladu stupňujícím koncem. Předposlední je jedna z nádherných městských odrhovaček „Zvony“. Závěr je jemnějšího a něžnějšího charakteru a nese jméno „Ať není mi líto“. Šestnáct skladeb, každá jiná a přece všechny provázané citlivou Radůzčinou stuhou.

Dovolím si tvrdit, že o Radůze ještě všichni uslyšíme. Je to velmi talentovaná mladá textařka a skladatelka. Již dnes je nominována hned v několika kategoriích na „Anděla“. Držím moc palce, doufám že Radůza vnese nový svěží vítr do české hudební scény.