OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Myslím, že nejenom já jsem se zatajeným dechem a s nemalými nadějemi očekával avizovanou letošní novinku švédských melodických ultra metalistů SOILWORK. Se zatajeným dechem proto, že jsem se velmi obával, jak si poradí s břemenem tak přetěžkým, jakým je jejich poslední studiové album Natural Born Chaos, které po právu patří do zlatého fondu těch nejlepších metalových nahrávek desetiletí. No nebudu vás napínat... moje obavy byly oprávněné. Ale! Celá věc s sebou nese několik nezanedbatelných „ale“, která jsou zhola nezamlčitelná a každý alespoň trochu soudný jedinec je prostě musí brát v úvahu.
Jak už jsem naznačil v úvodu, Natural Born Chaos se SOILWORK bohužel překonat opravdu nepodařilo, ale upřímně – jen velmi těsně. Bylo by asi naivní očekávat od švédské melodicko-metalové úderky jakékoliv progresivní kreace. Oprávněně. Nekonají se. Hudba zůstává plně v mantinelech předešlé desky, vztaženo ke kolegům IN FLAMES je asi hudebně někde mezi The Clayman a Reroute to Remain. Melodický metal vycházející z klasického melodického death metalu minulé dekády, jenž je obohacen o přehršel moderních prvků, přesto však nepostrádá agresi a tah na branku.
A co je nového? Nové riffy, nové melodie, vokální linky... nové písničky… Přesto nic, co by posluchač už neslyšel na předchozím počinu. Zjednodušeně by se možná dalo říci, že se jedná o klon Natural Born Chaos, což by ale nebylo zcela správně. Nejpodstatnější rozdíl v obou albech je jednoznačně v produkci Devina Townsenda, která mě osobně na předchozím albu zcela uchvátila. Zde se nekoná a to je obrovská škoda. Figure Number Five totiž dostalo do vínku klasický zvuk studia Fredman, který, ač je jistě výtečný, se mi už dost zajídá a právě v případě tvůrčího potenciálu SOILWORK shazuje celkový efekt desky z absolutní špičky kamsi do vod běžného nadprůměru. Škoda, škoda toho. Bylo by mi tisíckrát milejší, kdyby album znělo stejně jako jeho předchůdce. Leč můžu hořekovat jak chci, Devin je jen jeden a nemůže sloužit všem.
Naštěstí je tento neduh alespoň trochu vyvážen nejen klasickou SOILWORKáckou“ hudební precizností a skladatelskou zručností, ale i vynikajícím výkonem zpěváka Strida, jenž svým výkonem způsobil, že jsem několikrát velmi disciplinovaně musel padnout na znak. Způsob jeho hrubého frázování mě dostal už v prvních sekundách desky, aby mě v zápětí totálně pohřbil ve víru melodických vokálů, které brutální party promyšleně střídají. Ne, na tohle já opravdu nemám slov... ten chlap dokáže písničku táhnout sám jen s bicími, aniž byste poznali, že tam něco chybí. Nezlobte se na mě, ale tenhle mistr hlasu a nikdo jiný je ten, kdo může po právu nosit titul Gothenburgského zlatého slavíka. Co trochu zamrzí je post klávesáka, který sice prázdnotou netrpí, ovšem není bohužel využit na maximum, jak by se od umělců typu SOILWORK slušelo a patřilo. Klávesy se na albu sice vyskytují, leč působí mírně zastrčeným a nedoceněným dojmem. Věřím, že by v hudbě SOILWORK mohly nalézt i funkčnější úlohu než doposud. No nevadí. Alespoň se bude na co se zaměřit příště.
SOILWORK si udrželi na novince pozici jednoho z předáků švédské metalové scény a já jim to ze srdce přeji. Povedlo se jim dohonit, částečně i trochu předejít nesmrtelnou konkurenční dvojku IN FLAMES / DARK TRANQUILLITY a posunout tak hranice žánru zase o kus dál ku prospěchu všem. Na novém albu „jen“ sklízejí ovoce plodů, které tak překvapivě zaseli minulý rok, a to určitě není málo.
SOILWORK si udrželi na novince pozici jednoho z předáků švédské metalové scény a já jim to ze srdce přeji. Povedlo se jim dohonit, částečně i trochu předejít nesmrtelnou konkurenční dvojku IN FLAMES / DARK TRANQUILLITY a posunout tak hranice žánru zase o kus dál ku prospěchu všem. Na novém albu „jen“ sklízejí ovoce plodů, které tak překvapivě zaseli minulý rok, a to určitě není málo.
8,5 / 10
Ole Frenning
- kytara
Ola Fink
- basa
Stefan Karlsson
- klávesy
Henry Ranta
- bicí
Peter Wichers
- kytara
Björn Strid
- vokály
1. Rejection Role
2. Overload
3. Figure Number Five
4. Strangler
5. Light The Torch
6. Departure Plan
7. Cranking the Sirens
8. Brickwalker
9. The Mindmaker
10. Distortion Sleep
11. Downfall 24
Övergivenheten (2022)
Verligheten (2019)
The Ride Majestic (2015)
The Living Infinite (2013)
The Panic Broadcast (2010)
Sworn To A Great Divide (2007)
Stabbing The Drama (2005)
Figure Number Five (2003)
Natural Born Chaos (2002)
A Predator's Portrait (2001)
The Chainheart Machine (2000)
Steelbath Suicide (1998)
Datum vydání: Pondělí, 21. dubna 2003
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 40:51
Produkce: Fredrik Nordström
Studio: Fredman Studios
Potreboval som niekolko vypocuti aby som sa dostal do jadra tohoto albumu ale musim povedat ze je skvelym nasledovnikom Natural......
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.