Myslím, že nejenom já jsem se zatajeným dechem a s nemalými nadějemi očekával avizovanou letošní novinku švédských melodických ultra metalistů SOILWORK. Se zatajeným dechem proto, že jsem se velmi obával, jak si poradí s břemenem tak přetěžkým, jakým je jejich poslední studiové album Natural Born Chaos, které po právu patří do zlatého fondu těch nejlepších metalových nahrávek desetiletí. No nebudu vás napínat... moje obavy byly oprávněné. Ale! Celá věc s sebou nese několik nezanedbatelných „ale“, která jsou zhola nezamlčitelná a každý alespoň trochu soudný jedinec je prostě musí brát v úvahu.

Jak už jsem naznačil v úvodu, Natural Born Chaos se SOILWORK bohužel překonat opravdu nepodařilo, ale upřímně – jen velmi těsně. Bylo by asi naivní očekávat od švédské melodicko-metalové úderky jakékoliv progresivní kreace. Oprávněně. Nekonají se. Hudba zůstává plně v mantinelech předešlé desky, vztaženo ke kolegům IN FLAMES je asi hudebně někde mezi The Clayman a Reroute to Remain. Melodický metal vycházející z klasického melodického death metalu minulé dekády, jenž je obohacen o přehršel moderních prvků, přesto však nepostrádá agresi a tah na branku.

A co je nového? Nové riffy, nové melodie, vokální linky... nové písničky… Přesto nic, co by posluchač už neslyšel na předchozím počinu. Zjednodušeně by se možná dalo říci, že se jedná o klon Natural Born Chaos, což by ale nebylo zcela správně. Nejpodstatnější rozdíl v obou albech je jednoznačně v produkci Devina Townsenda, která mě osobně na předchozím albu zcela uchvátila. Zde se nekoná a to je obrovská škoda. Figure Number Five totiž dostalo do vínku klasický zvuk studia Fredman, který, ač je jistě výtečný, se mi už dost zajídá a právě v případě tvůrčího potenciálu SOILWORK shazuje celkový efekt desky z absolutní špičky kamsi do vod běžného nadprůměru. Škoda, škoda toho. Bylo by mi tisíckrát milejší, kdyby album znělo stejně jako jeho předchůdce. Leč můžu hořekovat jak chci, Devin je jen jeden a nemůže sloužit všem.

Naštěstí je tento neduh alespoň trochu vyvážen nejen klasickou SOILWORKáckou“ hudební precizností a skladatelskou zručností, ale i vynikajícím výkonem zpěváka Strida, jenž svým výkonem způsobil, že jsem několikrát velmi disciplinovaně musel padnout na znak. Způsob jeho hrubého frázování mě dostal už v prvních sekundách desky, aby mě v zápětí totálně pohřbil ve víru melodických vokálů, které brutální party promyšleně střídají. Ne, na tohle já opravdu nemám slov... ten chlap dokáže písničku táhnout sám jen s bicími, aniž byste poznali, že tam něco chybí. Nezlobte se na mě, ale tenhle mistr hlasu a nikdo jiný je ten, kdo může po právu nosit titul Gothenburgského zlatého slavíka. Co trochu zamrzí je post klávesáka, který sice prázdnotou netrpí, ovšem není bohužel využit na maximum, jak by se od umělců typu SOILWORK slušelo a patřilo. Klávesy se na albu sice vyskytují, leč působí mírně zastrčeným a nedoceněným dojmem. Věřím, že by v hudbě SOILWORK mohly nalézt i funkčnější úlohu než doposud. No nevadí. Alespoň se bude na co se zaměřit příště.

SOILWORK si udrželi na novince pozici jednoho z předáků švédské metalové scény a já jim to ze srdce přeji. Povedlo se jim dohonit, částečně i trochu předejít nesmrtelnou konkurenční dvojku IN FLAMES / DARK TRANQUILLITY a posunout tak hranice žánru zase o kus dál ku prospěchu všem. Na novém albu „jen“ sklízejí ovoce plodů, které tak překvapivě zaseli minulý rok, a to určitě není málo.