MAIDNI mají svého Eddieho, MANOWAR svalovce, RHAPSODY své draky a DOMINE ? DOMINE mají temného elfa (v terminologii AD&D – drowa). Ten je provází již přes deset let, byť první album jim vyšlo až roce sedmadevadesátém. Zpočátku to byl „jen“ válečník (alias „Champion Enternal“) a postupně se vypracoval na Pána draků, Pána bouře až na dnešního Císaře temných run, bělovlasého, zasmušilého drowa. Jak již tento stručný historický úvod napověděl, doménou DOMINE je fantasy metal, respektive fantasy-epic-speed-power metal. To rovněž značí i to, že tato hudba, jakožto i tato recenze není určena lidem z řad bezvěrců, co se oddávají poslechu okrajových metalových žánrů, jako je progress, doom, či různé avantgardní experimenty. Čili pro všechny, co nevěří na zlé čaroděje, hrdinné bojovníky a povolné princezny.
Po hudební stránce jsou DOMINE ryzím power metalem italské školy, tak stylově čistým a křišťálově průhledným, jak si je jen možno představit. Klávesovým, vznešeným intrem „Overture Mortale“ počínaje (což je předělaná árie z Mozartova Dona Giovanniho – přiznávám se, přečetl jsem si to v bookletu) a závěrečnou, zamyšlenou baladou konče. A proč tedy se o nich více rozepisovat ? Zkrátka proto, že tato hudba má své četné fanoušky, které by bylo vhodné na „Emperora„ upozornit. V rámci žánru ti DOMINE totiž nevyznívají špatně. Nebýt úvodní „Metal Gods“, která je až příliš „to už jsem slyšel x-krát“, šlo by o vcelku povedenou desku. Na rozdíl od svých výše zmíněných italských idolů staví svou hudbu na poměrně hutných rifech. Od dogmatem předepsaného kvapíku neupustí, ale jistá syrovost v ostrých kytarových pasážích se jim musí nechat. Nejvýraznějším počinem na albu je čtvrtá skladba „The Aquilonia Suite“, což není nic menšího než Poledourisův soundtrack k filmu Barbar Conan (ikoně všech fandů fantasy) předělaný do speed metalového kabátu s texty popisujícími první část filmu. Vlastně jde jen o jedenáct minut, do kterých stihli stlačit nejvýraznější melodie. Zpracování není špatné, jen kdyby jeho stopáž tak třikrát protáhli, nemuseli všechno tak zahustit a de facto to celé pohřbít. Další výraznou skladbou je „Icarus Ascending“, jenže zde i nahluchlý posluchač pozná Maidenovského „Clansmana“. I zpěvák se zde dokázal snést ze svých nebeských oktáv do snesitelnějších poloh. Vida, když se chce, tak to jde. Za veškerou hudbou stojí kytarista Enrico Paoli, který svůj nástroj prohání seč může a (díky mu za to) tak nenechává prostor pro klávesové cukrdlinky. Ještě se na albu dočkáme příjemné melodie v podobě osmiminutovky „The Sun Of The New Season“ a dále taky spousty nadupaného power metalu.
Co říci závěrem, abych to moc neprotahoval a zároveň si u šéfredaktora zasloužil žold ? Na to, že jsem v posledních letech touto hudbou přesycen, klávesovými symfoniemi ukolébán a již příliš nového na tomto bitevním poli nečekám, dokázali mě DOMINE zaujmout. S ničím novým nepřišli, ale slyšet místy slušně agresivní kytary se počítá k dobru.