Jak sám název napovídá, po delší době k nám opět zavítala nahrávka s příchutí orientu. Za celým snažením stojí mladý muž vyznávající kulturní odkaz nejen rodného Japonska, ale také západního světa, v tomto případě především Evropy. A to jak ve smyslu moderním, tak i historickém. Japonci jsou vůbec zářným příkladem takového přebírání a syntézy, avšak s tím, že konečný výsledek jakéhokoliv uměleckého usilování má vždy osobitý a někdy i dost šílený punc vycházející přece jenom z poněkud odlišné a nám často dost neuochopitelné kulturní tradice a chápání estetických měřítek.

KADENZZA v tomto smyslu nevybočuje z řady. Je vidět, že hlavnímu protagonistovi není téměř nic cizí a svaté a s menším či větším úspěchem se brouzdá metalově hudebním spektrem s častým odskokem do neoklasických vod, jak to v poslední době mají rádi třeba v Norsku. Už úvodní „Kamikaze blows“ navodí zběsile hysterickou blackmetalovou atmosféru se správně zkresleným vokálem evokujícím „podmanivé“ kvílení bizarních asijských démonů. Vůbec celá nahrávka je prostoupena nutkavým nepokojem a hysterií, která místy jako by téměř z oka vypadla ujetému psycho projektu TARTAROS dj Grimlocha. Kytarové běsnění je cele doprovázeno orchestrací, která však postrádá tradiční pompu a masivnost jak ji třeba známe u DIMMU BORGIR a spol., ale nese se v sevřenějším a mnohem intimnějším duchu, z něhož často velmi pěkně vystupují nepříliš často slyšitelné nástroje jako např. harfa dodávající celému projevu na lyričnosti. Jedním z takových vrcholů je nádherně éterická pasáž v „Mononoke“ (při níž vám v mysli vytanou obrazy stejnojmenného filmu známého Ghibli studia a která je také stejnojmenným filmem a jeho symbolikou přímo inspirována) nebo „Lament 1999“ vznášející se na smyčcích a nesměle drnkající kytaře. Tu je krásně vidět, jak šikovně umějí východní umělci zacházet s pro ně typickým sentimentem a kradmým působením na emoce posluchače, aniž by to působilo trapně a vyčpěle. Vzpomeňte si třeba na minimalistické smyčcové pasáže ve snímku „Tygr a drak“ nebo „Cesta do fantazie“. Podobný otisk v sobě nese i KADENZZA a myslím, že to celou nahrávku dost výrazně pozvedává.

Na skladbách je dost znát, že si autor potrpí na kompoziční komplikovanost a sofistikované postupy se širokým nástrojovým obsazením. Zatímco první polovina alba se nese v poměrně tradičním duchu s letmými odskoky do vod progresivního metalu, v druhé půli autor předestírá rozmáchlé, členité a z hlediska vnitřní struktury téměř vážno-hudební kompozice plné vrcholů a zvratů, disharmonií, překrývajících se smyčcových ploch, ševelící flétny, zlověstného piána a frenetických kytarových sól, bohatého vokálního rejstříku… To platí především o skladbách „Endless labyrinth“ a „War phantasma“ jako jakési druhé páteři alba rozkouskovaných do několika dílčích tematických celků plynoucích v dál, aniž by měly sjednocující motiv dodávající na soudržnosti, což v některých okamžicích působí nevyvážené a na úkor fungování skladby jako celku.

Také je sice fajn, že je autor individualista a chce si vše udělat po svém, na druhé straně by albu prospělo angažmá alespoň několika živých hudebníků, kteří by do hudby vložili něco málo z lidské živelnosti a přirozenosti výrazu. Narážím především na v některých pasážích omšele naprogramované bicí a místy umělohmotnou produkci ubíjející spoustu zajímavých nápadů a momentů, které by za jiných okolností vyzněly úplně jinak.

Ovšem jako debut je to slušný počin, který pouze nezaplňuje další mezeru na hudebním trhu, ale s přehledem z ní vyčnívá. Je vidět, že You Oshima není nováčkem a hudební vyjádření své osobnosti bere vážně a s hrdostí Japoncům vlastní a před jeho skladatelskými schopnostmi nezbývá než smeknout. Nenechte se tedy odradit prvopočáteční a do jisté míry zdánlivou nepřístupností, protože „Into the oriental phantasma“ toho v sobě skrývá opravdu hodně. Ale abyste pronikli až do nitra její komplikované a temné orientální duše, budete se přece jen muset ponořit hlouběji.