INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Západočeská FATA MORGANA může být vskutku učebnicovým příkladem toho, jak ošidné je produkovat temnou hudbu v rozdílných společenských poměrech a uspořádáních. Za neblahé paměti tatíka Komanče se tohle seskupení těšilo vášnivé přízni téměř celých Čech a Moravy, vyplývající nepochybně z jeho poměrně originální hudební produkce, z mistrně zvládnuté image black metalové kapely a samozřejmě také z lákavého puncu pro stávající režim nežádoucího jevu. Dnes, kdy se po létech pauzy začíná pomalu vracet do podvědomí tuzemské metalové obce, je mu tohle všechno víceméně nanic, protože by se mohlo zdát, že krom bohaté minulosti už nemůže nabídnout celkem nic zajímavějšího. Což je samozřejmě málem logické, neboť zatímco se změnily poměry a FATA MORGANA se pomalu uložila k ledu, profrčel naší rodnou zemí obrovský boom muziky všeho druhu, tu black metalovou nevyjímaje, a náhle bylo těžké zaujmout tím čím kdysi. Proto si západočeši jistojistě ukrojili pořádné sousto, když na přelomu tisíciletí vydali bilanční „Best Of“ CD „Hroby se otvírají…“ (2001), obsahující ty nejprověřenější kousky ze všech, znovu obnovili svoji koncertní činnost, a na sklonku loňského roku se pokusili navázat na bohatou minulost zbrusu novým albem „Spalovač mrtvol“, v drtivé většině poskládaným z čerstvého autorského materiálu.
A v tom je právě asi kámen úrazu. Neboť zatímco před rokem 1989 by posluchačská obec nejspíš automaticky vrněla radostí nad každou notičkou z aktuálního materiálu, v současnosti jí dá zřejmě zatracenou práci už jen prosté upnutí pozornosti k faktu, že FATA MORGANA zplodila cosi nového. A i když kapela boduje i v tomhle směru, pořád ještě zůstávají pochybnosti, zda je stále tím, čím bývala. Novinková kolekce, vedená v příslušném lechtivě mrazivém až hororovém duchu, totiž nepochybně pokulhává za očekáváním, které, ať se na mě nikdo nezlobí, stejně ani nemohlo být bůhvíjak vysoké a přehnané. Tématicky se „Spalovač mrtvol“ utápí ve hře na pouťové strašidelné bludiště, protože zvolené textové zaměření, jak již bylo naznačeno, se sice pohybuje v nabízejícím se okruhu témat (člověk se mimochodem neubrání srovnávání s předposledním zápisem ICED EARTH „Horror Show“, pojatým ovšem mnohem více komplexněji a srovnaným daleko šikovněji, logičtěji a s přirozeným charismatem), nicméně tato jsou už poněkud velmi ohmataná („Vampirela“, „Marký de Sade“, „Dracula“, „Rozparovač Jack“), mizerně sepsaná (…. „Vřískot, vřískot, krvavý jatka teď začínaj´, vřískot, vřískot, krvavý jatka už všichni znaj´“ … /“Vříkot“/) a v neposlední řadě také nepřirozeně narušovaná totálními hloupostmi jako „Jehla do žíly“ nebo naopak výbornými kousky „Život po životě“ a „Sexuální degustátor“, z kterých duch staré FATY MORGANY (jak bude níže vysvětleno) logicky přímo čpí. Myslím, že skupině by se bohatě vyplatilo pokusit se navázat na to, jak v textech kdysi dokázala být velmi originální (vzpomeňme maličko s nadsázkou pojaté texty skladeb „Hrabě Konrád“ nebo „Šicí stroje Singer“), a ne se jen patlat v tom, o čem dokáže psát a zpívat každý desetiletý metalista, vyloudivší ze své kytary první pořádný riff.
Pro hudbu samotnou pak platí to samé v bledě modrém, neboť navzdory tomu, že skupina sama by zřejmě ráda působila jako řádně úderné, dejme tomu dark metalové sdružení, místy se jí to vůbec nedaří, a utápí se v nevýrazných nápadech, v mdlém gradování směrem k refrénu a (opět) v poněkud velmi ohmataných postupech (vím, že je to možná dáno zcela novou sestavou, kterou okolo sebe shromáždili legendární vůdci zpěvák Ajsa a basista Basa, ale v tom případě měli pánové spíše nechat jméno FATY MORGANY odpočívat v pokoji, a zkusit se realizovat pod jinou hlavičkou). To platí pro nevýraznou „Vampirelu“, totálně profláknuté kousky „Dracula“, „Jehla do žíly“ a „Rozparovač Jack“ a v jistém smyslu i pro jaksi naivní „Vřískot“, protože tady všude jde pouze o obligátní a prvoplánovitý heavy – thrash metal, bez hlubších rozměrů a bez jakékoliv „příchuti“. Na základě čehož je jasné, že zbývající skladby album jednoznačně zachraňují těsně před nezastavitelným a pomalým sklouznutím do bahna zapomnění. Titulní „Spalovač mrtvol“ a „Markýz de Sade“ s křehkým a přesně dávkovaným klávesovým podbarvením proto, že právě při jejich poslechu jsem se odhodlal použít spojení „dark metal“, a „Život po životě“ a „Sexuální degustátor“ proto, že na jejich pevné struktuře a silném, neotřelém nápadu je znát, jak moc bude do budoucna kapele chybět jejich autor, bývalý kytarista Martin „Koziash“ Řezáček. Fakt, že právě tyhle dvě skladby (jako jediné z celého alba) se nacházely už i na posledním demu kapely z r. 1992 „Kremace ďábla“, a ještě dnes má FATA potřebu je použít, to myslím jen dokresluje.
Nechci tedy být nějakým nemilosrdným a vševědoucím soudcem, ale myslím, že pojem FATA MORGANA by si zasloužil lepší vizitku, než je „Spalovač mrtvol“. To říkám bez všech emocí, bez jakékoliv zlomyslnosti a se vší zodpovědností, protože mám za to, že žádný jiný dojem posluchač po vstřebání alba prostě mít nemůže, a to včetně těch skalních. A pokud jsme už u těch mrtvol, měl bych ještě jednu poznámku. Občas se totiž vyplatí nechat mrtvým to, co už mrtvé je, a pokud přece jen někdo zatouží po zmrtvýchvstání, měl by si to dopředu setsakramentsky rozmyslet, protože, jak se praví v románu „Řbitov zviřátek“ Stephena Kinga, mrtví se někdy vracejí ne právě ve formě.
Znovuoživení činnosti metalového spolku je vždycky věc velice ošemetná, a tím spíš ošemetnější věcí je album, na kterém má takový spolek dokázat své stávající kvality. FATA MORGANA, soudě dle „Spalovače mrtvol“, neudělala nejlépe, když nenechala své ostatky odpočívat v klidu šest stop pod zemí a násilím je vytáhla zpět na koncertní pódia, protože v současné sestavě a formě jí chybí především výrazný skladatelský talent. A je nad slunce jasné, že bez něj to do budoucna půjde jen velmi těžko.
4,5 / 10
Roman „Ajsa“ Hanzlíček
- zpěv
Roman „Sabath“ Benda
- kytara
Roman „Zipp“ Schneider
- kytara
Petr „Basa“ Neuman
- baskytara
Jiří „Borovic“ Kočí
- bicí
1. Intro
2. Spalovač mrtvol
3. Vampirela
4. Markýz de Sade
5. Dracula
6. Život po životě
7. Jehla do žíly
8. Rozparovač Jack
9. Vřískot
10. Sexuální degustátor
Devět bran (2015)
Spalovač mrtvol (2003)
Hroby se otvírají… Best Of 1986 – 2001 (2001)
Kremace ďábla (demo) (1992)
Ústavní spalovna (demo) (1989)
Zombie (demo) (1988)
Asterix Live (demo) (1988)
Hrabě Konrád (demo) (1987)
Vydáno: 2003
Vydavatel: SPV Music
Stopáž: 41:39
Produkce: FATA MORGANA
Studio: Studio Kdyně, ČR
Kontakt: tel. 603 522 266
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.