Bezmála dekáda uplynula od doby, kdy se v Ostravě dala dohromady kapela ENDLESS a vyrazila na (dnes již můžeme říci, že úspěšnou) pouť hudebními luhy a háji. Za deset let od svého vzniku se vypracovala až na samé čelo experimentálně rockového pelotonu, což už dvakrát stvrdila i zlatá soška s andělskými křidélky. Triumvirát výborných alb uzavřela loni deska nazvaná „Perfect Message“, která pokračuje jasně vytyčeným směrem hledání originálního výraziva, nikoli statického uhnívání na dobytých vavřínech.

Někdy je velice těžké nevstoupit dvakrát do téže recenze, obzvlášť když je jasné, že kapela od minula neztratila kontinuitu, ale pokračuje v nastoupené cestě. To je přesně případ ENDLESS. Už minulá deska leccos napověděla o skladatelské metodě skupiny – rock v podání Nekonečných není záležitostí jednoduchého riffu a přímočarého písničkaření, spíše ve znamení zvukové koláže, která ve výsledku vytvoří výtečnou píseň, ale kterou se musí posluchač nejprve naučit poslouchat a skládat. A bylo-li minulé album záležitostí složitější na poslech, pak novinka neslevuje z požadavků na posluchače ani unci. Ba naopak!

Nejmarkantnější proměnou prošel a zvuk a celková produkce alba. Všechno se nese ve znamení technické a zvukové dokonalosti, a jsou to právě ony, které ještě více prohlubují dojem neprostupnosti nahrávky. Zapomeňte na úderný rockový zvuk, ENDLESS jsou hračičkové a producent Jan Němec to svou prací jen a jen zdůrazňuje. Zvuk elektrických kytar působí velice synteticky, bzučivě a skvěle tak kontrastuje s akustickými party, které ihned získávají konejšivý odstín jistoty. Různorodost nazvučení nástrojů rozlišuje nejen jednotlivé písně, které oscilují mezi metalově podladěným soundem a takřka jazzově subtilním „hraním si“, ale i pasáže v těchto písních. Pokud jsem na ENDLESS něco obdivoval, pak je to umění změnit v rozmezí jedné kompozice náladu od intimního brnkání až hřmotným hlukovým stěnám. Vokální projev Libora Bartuska možná nepatří k nejlepším na scéně, zato dokonale pasuje ke zmíněnému kompozičnímu přístupu – stejně jako na předešlých albech i na „Perfect Message“ užívá jak drsnějšího chrapláku v několika odstínech, tak trochu nevýrazně působícího čistého zpěvu (jednou dokonce zabrousí i do steelovsky chlapácké broukání). Po technické a instrumentální stránce je novinka nejdále z celé tvorby a řadí se mezi ty světově konkurenceschopné.

Hudebně bych si se superlativy trochu posečkal. Navzdory opakovaným poslechům nejsem ještě schopen říci, zda ENDLESS překonali „Vital #1“, či zda o bleší chlup zaostali. Jasné je, že předchozí deska nabízela více zapamatovatelných a chytlavých melodií. Na „Perfect Message“ samozřejmě také jsou (bezchybné akustické podklady, chytlavé frázování, ztišené pasáže), ale je třeba se k nim doslova prodrat a proposlouchat. Následkem toho má album až netypicky dlouhou trvanlivost a nikde není řečeno, že po dvacátém poslechu opět nenarazíte na něco, co vám utkví. A nikde není řečeno, že na třicátý poslech vám skladba, která se vám původně líbila, náhle nesedne. Každý poslech novinky byl pro mě spojen s trochu jinými pocity, posunem v hodnocení, posunem v emocích. Proto se mi recenze na „Perfect Message“ píše velmi velmi těžko.

Pokud shrnu fakta: technicky brilantní, kompozičně zneklidňující a na prvotní poslech velmi nechytlavá deska. Výzva ENDLESS všem, kteří hudbu rádi poslouchají, ne vypouštějí druhým uchem do éteru. Rozhodně unikátní hudební počin, který navzdory lehkým náznakům cizího vlivu, patří mezi to nejoriginálnější, co na české scéně lze slyšet. Čili – musím doporučit, ale dá to fušku… varoval jsem vás.