Před nějakou dobou proběhla světem pro všechny fanoušky melodického death metalu nepříjemná zpráva, že švédští THE CROWN pověsili hudbu na hřebík. Oznámené důvody jsou prosté, když nás hudba neuživí, musíme se živit jinak. Ve vzduchu však zůstala jejich poslední, jak smutně to v současné situaci zní, deska „Possessed 13“. Pojďme tedy otevřít pomyslnou třináctou komnatu a vnořit se do hororového příběhu vyprávěného ostrým metalovým jazykem.

Ale nejdříve trochu rekapitulace. K tomu lepšímu v severském melodickém deathu se THE CROWN zařadili už svým předminulým počinem „Deathrace King“, který se dočkal velmi kladného ohlasu a dodnes je mnohými označován za vrchol tvorby švédských raubířů. Minulá deska „Crowned in Terror“, na které se podílel i bývalý vokalista AT THE GATES Thomas Lindberg, pak byla poněkud ostřejším kouskem deathové řezničiny. Thomas to však u THE CROWN dlouho nevydržel (u něj ostatně nic neobvyklého) a tak se k nahrávání „Possessed 13“ do skupiny navrátil původní vokalista Johan Lindstrand. Asi i díky tomu se skupina trochu navrátila ke svému velmi typickému pojetí, které se sami nebojí nazývat „death’n’roll“, a které bylo na minulé desce poněkud zastřeno agresivnějším death/thrashovým kabátcem.

Přestože THE CROWN na „Possessed 13“ nijak nevybočují ze zaběhaných kolejí, jejich často „houpavý“ death vám brzy zaleze pod kůži jako nemilosrdný parazit. Osobitá práce rytmické sekce vytváří pevný základ, který známe i z dřívějších alb. Nekompromisní „buldozerové“ kytarové hrnutí střídané melodickými „pohodičkami“ nad tím pak vytváří někde ponurou, nikoli však deprimující, jinde až třeštivě energickou náladu a tak tu máme výsledek možná poněkud se navracející ke starší tváři skupiny, přesto však v žádném případě nepůsobící zastarale. Výrazně zřetelná klokotavá basa Magnuse Olsfelta, bravurně ovládajícího svůj nástroj, je charakteristickým poznávacím rysem a dodává tomuto albu jedno ze specifik, díky nimž jsou skladby nápadně našlápnuté. Skladatelský rukopis obou hlavních autorů hudby je ostatně zřetelně rozpoznatelný a odlišitelný. Zatímco Tervonenovy skladby jsou složitější, plné změn tempa, rytmických zvratů i silných melodických pasáží a sól, Olsfelt většinou své kousky zakládá na valivě houpavém, zdánlivě nepříliš složitém „death’n’rollu“, kde samozřejmě sám sebe neošidí a vytváří si dostatek prostoru k předvedení svého umění tahání tlustých strun. Takovou typickou Olsfeltovou rock’n’rollově thrashovou pařbou je například devátá „Kill´Em All“. Ale přestože je kompoziční přístup obou tvůrců poněkud odlišný, výsledný dojem z alba to nijak netříští, naopak spolu tato dvě pojetí fungují v dokonalé symbióze a odbourávají jakékoli náznaky jednotvárnosti. A když oba pánové zformují nějakou skladbu společně, jako třeba sedmou „Are You Morbid?“, je z toho kousek velmi plastický a výrazný. Těm dvěma to spolu prostě sluší. Přičteme-li k ještě výborný zvuk a produkci, je pomalu zbytečné něco dodávat. Snad jen, že po textové stránce je album dílem koncepčním, skladby byť samostatně fungující jako jednotlivé příběhy, skládají dohromady hororový děj rozdělený do tří částí.

THE CROWN mají své osobité kouzlo a jejich agresivní a přitom melodicky vyvážená hudba má jistý nenapodobitelný charakter a přestože jsem ochoten uznat, že na „Possessed 13“ povětšinou nenajdete o moc více než u mnoha jiných severských deathových kapel, platí v tomto případě bezezbytku ono otřepané: Když dva dělají totéž, nikdy to není totéž. A když to dělají THE CROWN, dělají to lépe než většina ostatních. Škoda jen, že tihle Švédové neustáli těžký a nevýnosný život metalových hudebníků. Takže nezbývá než zamáčknout slzu a věřit, že za nějaký ten rok to pánové nevydrží a vrátí se na hudební kolbiště s dnes tak veleoblíbeným reunionem.