OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jistě mi dáte zapravdu, že Jiří Schmitzer na naší scéně představuje naprostý unikát. Samorostlý syn klasika Jiřího Sováka, písničkář a herec pražského studia Ypsilon, rozhodně nesplňuje tradiční kritéria pro úspěšného interpreta, jeho písně jsou triviální párakordovky (míněno v dobrém), mnohdy lidově přisprostlé a nepostrádají ani kritikou tolik obávaný humor. A milí občané Metalopole, divte se, všechno prochází bez výsměšného pošklebování hudebních pisálků. Dokážete si snad přestavit někoho jiného, jak v hlavním vysílacím čase na ČT 1 v silvestrovské Manéži, chvilku před půlnocí, vystoupí převlečen za Večerníčka se svým monstr hitem o odvaze říci prdel „Máte na to?“, když celé tři minuty rajtuje na dřevěném koníkovi s playbackem v zádech? Asi těžko! Nebo se snad někdo podivil, když právě tento geniální song odmítla hrát komerční rádia bez udání nějakého zvláštního důvodu? Tak vidíte, to je přece nejlepší doporučení k zevrubnému prozkoumání „Boudy“.
Tedy pardón, vlastně „Bou-bou-bou-boudy“, neboť podobná „boubání“ jsou náplní titulní skladby. Je z ní okamžitě poznat, v čem bude celá deska odlišná od svých dvou komorních předchůdkyň, neboť tam, kde si v minulosti velký Jiří vystačil vždy sám pouze s věrnou akustikou, teď pracují Kurzweily nového parťáka Zdeňka Zdeňka a nezůstaneme tak ošizeni o automatové bubny, ani o celou řadu dalších zvukových vylomenin. Již od útlého dětství, kdy se mi nějakou podivnou shodou okolností dostala do magnetofonu Panasonic již značně okousaná audio kazeta Emgeton, na které hulákal jakýsi šílenec popěvky typu: „Těžko Anežko, něco udělám, co tě potěší...“ nebo „Uvidíš všecko bude prima, řve na mě z desky Josef Zíma...“, je to vlastně pořád stejné. Schmitzerovy skladbičky jsou stále v podstatě standardní rock´n´rolly (tedy ty říznější), takže doprovodit je „celou kapelou“ se určitě nabízelo a výsledek je příjemný a absolutně nenásilný. Mluvíme-li o těch „vypalovačkách“, nutno jedním dechem dodat, že opět tvoří to nejsilnější gró materiálu. Uštěpačné „Potvory“ podkreslené klavírkem, žbrblavá „Šlapeme si“ u níž jistě zapřemýšlíte nad provařeností klasického motivu, duet s Markem Ebenem „Hrdlo prdlo“, ve kterém svádí lítý slovní souboj státní úředník versus obchodník paštikář, dvojhlasá „Kaluž“ (pro mne „vážný“ vrchol alba), až hard rockově zatěžkaný „Bynďa“, roztančený „Telefon“, letecky nadnášené „Dokola, dokola“ s hlasovou vsuvkou o zakázaném přistání, přímočarý plivanec „Čert“ - tady všude to graduje. Protipól nutno hledat buď v momentech baladických, které však sám autor téměř vždy shodí ostrým žertíkem, zajímavou pointou, popřípadě úplně zesměšní („Zvoní“, „Není potřeba“, „Víla“, „Balada“, „Dívenka“ či parodie Nedělení chvilky poezie „Melodram“ s geni(t)álními verši: „Daleko, daleko, daleko v cizině, autobus vez´ hocha se snědou pletí, v tu samou hodinu, řidič vjel na minu, chlapec i rorýsek povětřím letí...“) nebo právě v úchylných záležitostech sorty již zmiňované. Poslech jedna báseň.
O nepostradatelnosti Jiřího Schmitzera onehdy krásně promluvil Marek Eben, když ho uváděl coby interpreta svého „Sprostého chlapa“. Říkal, že z poslední desky hrají živě všechny skladby, dokonce že zpívá i za Ivu Bitovou, ovšem napodobit Schmitzerův jedinečný projev je naprosto nemyslitelné a vlastně i nemožné. Myslím, že tohle všechno do puntíku sedí i na obsah „Boudy“ - svéráz jako vyšitý. Váháte? Není důvod. Tak řekněte PRDEL, máte na to!
Kdo by si snad myslel, že Jiří Schmitzer není "šílenec", toho musí "Bouda" posadit na zadek s otevřenou pusou. Pro všechny znalé další příjemná deska plná typických akusticko rockových skladeb + něco šklebů a laskomin navíc. Tentokráte s příjemným bonusem v podobě "zaručeně pravého kapelového" doprovodu.
7 / 10
Jiří Schmitzer
- zpěv, kytara, foukací harmonika
Zdeněk Zdeněk
- všechno ostatní (Kurzweil)
hosté : Marek Eben, Markéta Zdeňková, Jiří Blecha
1. Bouda
2. Zvoní
3. Potvory
4. Není potřeba
5. Šlapeme si
6. Víla
7. Melodram
8. Hrdlo prdlo
9. Kaluž
10. Bynďa
11. Telefon
12. Dokola, dokola...
13. Balada
14. Čert
15. Dívenka
16. Máte na to?
Bouda (2003)
Šílenec (2000)
Recitál (1997)
Vydáno: 2003
Vydavatel: BMG
Stopáž: 42:05
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.