Němečtí POLE vtrhli na hardcoreovou scénu už v roce 1995, ale v době, kdy si začínali tvořit určité zázemí (i díky koncertování s EARTH CRISIS, SNAPCASE nebo DAMNATION AD.) se skupina ponořila do stavu jakéhosi „bytí-nebytí“. Před časem však došlo k oživení těchto „zombieků“ a tak se nás na desce „Untitled Symphony Of Self-destruction“ mohou pokusit přesvědčit, že nějaké zkušenosti z minulosti tady jsou a že se tedy nejedná v pravém slova smyslu o debutovou desku. I když díky časovému odstupu a obměně sestavy se tohle album jako debut brát může.

Promo materiály hovoří o POLE jako o agresivním new school hardcoru, což je třeba brát opravdu hodně s rezervou. Základní stavební kameny jejich hudby jsou totiž zahrabány hluboko v hardcoreových a také metalcoreových nánosech. Občas se objevují inspirace PANTERY, ale nejde tak úplně o kopírku, protože chlapci to dělají šikovně a rychle ty „kradené“ postupy kombinují s něčím ne tolik křiklavým a tím cizí vlivy zakrývají. Vznikají tak místy docela zajímavé kombinace. Ale vstup do alba povedený rozhodně není. Úvodní skladba je více jak nevýrazná a ani zvuk se nezdá příliš ideální - vedle ucházejícně nazvučených bicích se dunivé záškuby kytar jaksi rozplývají do prostoru a soundu tím pádem chybí ostrost. Ale už ve druhé skladbě se zvuk překvapivě zlepšuje (nebo že by se mé sluchovody přizpůsobily?). Každopádně se tak ukazuje obrovská nevyrovnanost materiálu, který je na téhle desce hala bala navrstven. Až bezduché a nudně se opakující jednoduché dusání se místy mění v docela slušně poskládané hardcore metalové kompozice, takže má člověk až pocit, že přeskakuje mezi dvěma rozdílnými alby. V mnohých pasážích je cítit jakási depresivní nálada, která zřejmě nebyla úmyslem a snad právě proto skladby pocitově nepůsobí věrohodně. Často mám, jak to říci nejlépe, takový „nijaký“ dojem.

Celkově album padá do přílišných hlubin, ale když provedete selekci a vytáhnete si na světlo pouze nějaké tři čtyři skladby, je to najednou někde úplně jinde. Ty podařené perličky zářící z jinak omšelého, lesku prostého náhrdelníku jsou z mého pohledu například titulní „Untitled Symphony Of Self-destruction“, ve které zajímavě funguje kombinace již zmíněné PANTERY s dunivými sekanicemi i klidnějšími pasážemi, skladba tak působí velice „prostorově“ a neupadá, na rozdíl od mnoha dalších kousků této desky, do monotónní jednotvárnosti. Povedená je i sedmá „Do You“, vypadávající zcela z konceptu jednoduché HC struktury. Trhavé nervní riffy jsou zde kombinovány s melodičtějšími heavy rockovými postupy, při kterých mi na mysli vytanuli MONSTER MAGNET. Divné? Ano, jistě, ale i vokální frázování navozuje tuto asociaci. Jako dobrou vidím i „Fearless“, pomalé zasekávání se mění ve vznosně gradující postupy a naopak, takže je výsledek docela proměnlivě zajímavý. Ale z ostatních skladeb už by se daly kladně hodnotit snad jedině „Save Myself“ nebo „Soulsearcher“, zbytek zůstává v rovině jednoduchého a nudného dusání. Takže to jediné co se dá v souvislosti s touto deskou ocenit jako kvalitně vyrovnané je vokální projev Karsten Scherera, který předvádí stabilní výkon hardcoreového řvouna. Najdete zde ostrou štěkavost stejně jako zastřený hrdelní řev. To čeho se však od POLE nedočkáte jsou melodické refrény, takže žádný náznak „hitovosti“ nečekejte.

POLE nepřekvapují, nepřinášejí zajímavě osobitý projev, ani se nesnaží působit originálně. Zakládají si většinou na osvědčené HC struktuře, drží se prostě svého, a to se jim ve výsledku vyplácí. Pokud nehledáte stylové inovátory a máte rádi klasický hardcore, asi vás tahle deska neurazí, má sice svá slabší a i hluchá místa, ale pár zajímavých kousků chlapci přece jen nabídnout dokázali. Uvidíme, zda skupina tentokráte vydrží, nebo upadne do dalšího „zombie“ období.