Vždycky jsem se domníval, že stará známá finta s relativně nejvnadnější skladbou umístěnou hned na samotném počátku alba (nejspíše aby posluchač zbaběle neodstoupil od koupě ještě před okamžikem, kdy by ho něco takového vůbec mohlo napadnout) je výsadou leckoho, jen ne ultra zběsilých sdružení z hájemství paní Smrtky. Ale jak si tak poslouchám nejnovější počin floridských bohovrahů DEICIDE (u nichž bych to už teprve nečekal) a promítám si v hlavě úvody jejich dalších alb (namátkou třeba „Serpents Of The Light“ ze stejnojmenného titulu), začínám mít pocit, že bych si měl své mínění v tomto směru maličko poopravit. Komerční stimul je zřejmě daleko přitažlivější (v případě jedinců s vypáleným obráceným křížem na čele už o tom snad ani nemá cenu mluvit - nebo snad té „oddané víře“ Glena Bentona, proboha, někdo z vás skutečně věří?), a tak velí i stoupencům pekla zamaskovat své zvráceně animální výlevy za pravda tvrdý, ale přece jen o poznání kultivovanější a učesanější kousek. Neříkám, že podobný přístup je hodný nějakého odsouzení, koneckonců má to i kus své logiky, jen mě to právě u DEICIDE překvapuje. A to ačkoliv jsem si toho nevědomky vlastně všimnul už daleko dřív.
Titulnímu kousku, nadhozenému hned zkraje ve smyslu výše naznačené praktiky, ovšem z hlediska kritického nelze upřít vlastně vůbec nic, ba naopak. Jsou z něj neomylně cítit právě a jen DEICIDE, zarputilí a agresivní jako vždycky, z výborného kytarového riffu mrazí až v zátylku a Benton, tak jak to má rovněž být, tradičně hřímá jako z řetězu puštěný trojhlavý Kerberos. Navíc je skladba lehce čitelná a srozumitelná, se třemi slokami, dvojitým opakováním refrénu a vloženým sólem, které jako by Satanovi zaprodanci šlohli při nahrávání ve vedlejším studiu, kde se právě zvěčňovala nějaká výrazně melodická heavy metalová partička. Na podobnou kapku výraznosti lze dále narazit i v následujících „Mad At God“ a „Fuck Your God“ (koukám, že při hledání názvů skladeb není kolikrát třeba chodit daleko), zejména když Benton s do morku kosti se zarývajícím hlomozem opakovaně chrčí názvy obou skladeb, ale to je pohříchu téměř vše, čím se DEICIDE mohou pochlubit nad rámec průměrné kvality obsahu jejich alb. Zbytek desky, jak už se to někdy v death metalu stává, je bohužel odveden v rutinním duchu, kdy bicí poctivě „sypou“, z kratinkých sól je zřetelně slyšet, že jsou tam jen proto, protože by tam být měla, a na kytarách samotných by se jinak dala nařezat fůra pořádného dříví. To by ale svedl i ledaskdo jiný, než američtí neznabozi, a možná by tak učinil i na delší časové ploše, než jen v chabé půlhodince. Je jistě otázkou, nakolik se v té riffové bouři dokáže ten který lidský jedinec zorientovat (a předpokládám, že bude i spousta takových, kteří budou ze „Scars Of The Crucifix“ unešeni), aby pak slova hodnocení mohla být pronesena těmi nejpovolanějšími ústy, ale v tomhle smyslu se cítím být natolik fundovaným, abych se mohl prezentovat právě uvedeným názorem. DEICIDE jsou dozajista mistry svého oboru (také už to několikrát v minulosti doložili), ale zdá se mi, jakoby na to trošičku hřešili a při skládání se nám nejspíš moc nepředřeli. A ještě okatější to je, když si pak srovnám již zmíněnou stopáž alba s datem vydání minulého CD. Nevstoupíš totiž dvakráte do jedné řeky a co se jednou, dvakrát či třikrát mohlo zdát zlatem, nemusí dnes být ani zaprášenou mědí.
Vážně si tedy myslím, že Bentonovci mají na víc, než na „Scars Of The Crucifix“ předvedli. Zejména ve světle úvodních dvou skladeb je to více než patrné a jsem o tom přesvědčen tím spíš, že po mnoha soustředěných posleších mi v hlavě zůstaly znít jen právě ony dvě. Jinak kde nic tu nic, jako kdyby se kolem mě přehnala obrovská hluková koule, a kromě toho, že byla opravdu obrovská, jsem si víc nezapamatoval. Jen tak na okraj však musím poznamenat, že z čerstvých DEICIDE mám přes všechno vyřčené zároveň i jakýsi lechtivě mrazivý respekt, možná podobný pocitu, který by se mě zřejmě zhostil, kdyby okolo mě skutečně profrčelo nějaké kulaté monstrum třikrát větší než já. Ale alespoň je poznat, že všechno není úplně špatné.