Duo Satyr a Frost patří mezi ty vyvolené, kteří mají tu čest a zároveň potenciál nést na svých bedrech odpovědnost za vývoj soudobé blackmetalové scény. Že si s tímto úkolem bez problémů poradí, nám tito dva raraši dokazují na svém zatím posledním albu „Rebel Extravaganza“, jímž nás obšťastnili v roce 1999.
Black metal se na konci minulého tisíciletí dostává do stadia, kterým si prošel death metal již zhruba v polovině 90. let. Jedná se o stadium sebeočišťování nebo chcete-li stadium oddělování zrna od plev. Jak už to na světě bývá, co je úspěšné, bývá zhusta následováno. Poté, kdy průkopníci blackmetalu ( k těm samozřejmě můžeme zařadit i SATYRICON) položili jeho základy a učinili jej předmětem interesu širšího okruhu posluchačů, přichází mnoho jejich následovníků snažících se naskočit na vlnu zájmu o tento žánr. Někteří přichází s novými obohacujícími prvky, ovšem je i hodně takových, jejichž úmysly jsou snadno čitelné už po letmém poslechu jejich produkce - totiž parazitovat na umění a úspěchu jiných, a tak z hudby, která je na vrcholu, něco vytřískat. Scéna se stává nepřehlednou, kvalita je potlačována kvantitou a zájem o žánr zákonitě upadá.
O to více pak v záplavě průměrnosti vynikají počiny, jako právě recenzovaný flák z dílny multiinstrumentalisty Satyra a klepmistra Frosta, vytvořený za vydatné pomoci mnoha hostů, z nichž je nutno jmenovat alespoň starého kozla Fenrize, který ve dvou skladbách obskočil perkuse. Chlapci si dali skutečně záležet a během března až června léta páně 1999 stvořili materiál vskutku zdařilý. Satyr neponechal nic náhodě a kromě obsluhy hudebních nástrojů usedl rovněž na producentské křeslo.
Na více než hodinovém albu si vychutnáme celkem 10 kompozic, z nichž dvě dokonce překračují desetiminutovou stopáž. Jednou z nich je úvodní „Tied In Bronze Chains“ zahájená zvuky sirén zvěstujících letecký nálet. Na ploše oněch téměř jedenácti minut se rozvíjí bezpočet motivů - od typických sypaček až po pasáže klidnější, během nichž si při poslechu prostě musíme poklepávat prsty do rytmu. Ne tak v následujícím „Filthgrinderovi“. Bicí uhání jako splašený oř, kytary kouzlí jeden riff za druhým a do toho recituje Satyr svým typicky zabarveným hlasem příběh pojednávající o imaginárním netvorovi povstavším z kolektivní společenské nenávisti. Trocha uvolnění přichází se syntezátorovou instrumentálkou „Rhapsody In Filth“, jež nás připraví na zběsile zahájenou a převážně ve středních tempech plynoucí „Havoc Vulture“. Povšimneme si Fenrizova štěku na perkuse a po dramatickém vyvrcholení přichází podle mě zlatý hřeb celého alba – „Prime Evil Renaissance“. Překotný nástup řezajících kytar a pádivých bicí se po minutce přeleje do relativně poklidné pasáže, aby se za pár okamžiků opět uvolnila stavidla rychlosti a Frost nás neúprosně ukope svými kotly. Jeho práce se šlapáky nepřipomíná nic jiného než cval dostihového koně. Opravdu nevšední rytmus. V závěru zazní známý a už poněkud profláknutý smuteční motiv ( jen namátkou si vzpomínám, že ho již kdysi použili BATHORY či S.D.I.) a jedeme neúprosně dál. Vesmírnou tematikou se zaobírající téměř osmiminutová „Supersonic Journey“ opravdu startuje nadzvukovou rychlostí, aby se zhruba v polovině přelila do naopak nejpomalejších, šnečím tempem plynoucích pasáží celé fošny, v nichž dostanou nemálo prostoru syntezátory se svými tesknými tóny. Konec cesty. Ne nebojte se, ještě nekončíme. To si jenom hoši dopřáli kratšího oddechu díky druhé instrumentálce „End Of Journey“. Čekají nás ještě tři kousky: „A Moment Of Clarity“, třetí a poslední instrumentálka „Down South Up North“ a konečně zavírací desetiminutovka „The Scorn Torrent“, v jejímž úvodu nám Frostovy nohy předvedou skutečně ekvilibristický výkon. Zběsile rychlé pasáže se proplétají s ultrapomalými. Vše je namícháno se zručností opravdových mistrů a my neodvratně směřujeme k závěrečné splašené dvouminutovce končící nenadálým zásekem a ponechávajícím nás v klidném rozjímání nad právě vyslechnutým.
Není pochyb o tom, že SATYRICON patří mezi stylotvorné kapely, což ostatně dokázali tímto svým počinem. Oproti předchozímu studiovému kusu „Nemesis Divina“ si poněkud více pohráli se zvukem. Zvuk je čistší, ostřejší, s nádechem industriálu. Obzvláště kytary znějí skutečně velmi zajímavě a (na black metal ) netradičně. V některých pasážích svou intenzitou a zvonivým zvukem připomínají cirkulárku. Zejména v instrumentálních skladbách se dostává hojného prostoru syntezátorům, jejichž ponuré zvuky v některých pasážích doslova nahánějí strach. Instrumentálně je rovněž vše zvládnuto na jedničku. Frost dokonce musel vyvracet domněnky některých posluchačů, že rytmiku na tomto albu obstaral automat.
Zvláštní pochvalu zaslouží chlapci za práci v rovině kompoziční. Průměrná délka skladeb ( nepočítáme-li instrumentálky) přesahuje 7 minut, což je na black metal velmi nezvyklé, přesto v žádném okamžiku nemůže být řeč o nudě. Neustálé změny temp, netradiční a obohacující postupy, z nichž mnohé si borci vypůjčili např. v thrash metalu, nám nedovolí ani na vteřinku soustředit se na cokoliv jiného než na poslech tohoto klenotu.
SATYRICON se opravdu vytáhli a my už se pomalu můžeme těšit na jejich další počin – DVD s názvem „Roadkill Extravaganza“, který je v plné přípravě.