Rockové hvězdné nebe podepírá mnoho pilířů. Mnoho fanoušků přísahá na jméno svého svrchovaného oblíbence, mnoho kapel se těší nekritickému zájmu publika a po právu si užívá někdy menší, někdy větší ovace za svoji úmornou dřinu, čítající konzumaci tun alkoholu, drog, žen, prášků utužující (v mnoha  případech spíš marně vracejících) duševní zdraví a občasné hrábnutí do strun kytary, kráknutí do mikrofonu nebo cinknutí do činelu. Jen málokomu se ale tohle všechno povedlo realizovat v takovém měřítku jako jistým BLACK SABBATH. Je až k nevíře jakou pozici si právě tato kapela vydobyla za několik krátkých let svého původního působení. Hudba BLACK SABBATH ovlivnila celou generaci, která s ní během jejího působení přišla do styku (s výjimkou jednoho člověka – mojí maminky) a valnou většinu příslušníků generací následujících. K hudbě sabbatů se hlásí hudebníci ze všech koutů rockového světa i pekla. Zakk Wylde, Dave Mustaine, Kerry King, Glen Benton, Maruška Rottrová, James z Metly, Bruce Dickinson, Jirka Schelinger, Ozzy Osbourne… ti všichni ctí odkaz prastarých fosilií BLACK SABBATH. A nejsou jediní. Ne, tváří v tvář legendě černé soboty neobstojí nic.

Tak, definici pojmu monolitního megalitu jménem BLACK SABBATH máme zdárně za sebou a můžeme se věnovat problematice, kterou v sobě tento pojem skrývá. Ta tkví v tom, že si mnoho chytrolínů ve vydavatelských firmách určilo za cíl, že si splní svůj osobní sen a vydají si pro potěšení své i svojí peněženky album právě této naší ústřední hudební sudičky. Po vzoru hesla „Dejme lidem SABBATH více, nechcem bydlet v popelnice.“ začali chrlit naprosto neadekvátní počet všech možných výběrů, kolekcí zaručeně raritních skladeb a těch dozajista nejlepších živých nahrávek, co kdy spatřily světlo světa. Patrně už víte kam směřuji. Ano stačí se jen podívat na název nahrávky trůnící v hlavičce tohoto článku a vydávající firmu. Naprosto nesmyslný a umělecky kontraproduktivní splácanina názvů dvou písní i tajemná firma, jejímž ředitelem nemůže být nikdo jiný než bývalý koncertní zvukový technik BLACK SABBATH, co zdědil v záchvatu štěstí po dědečkovi nahrávací osmistopý magnetofon a v osiřelém koši na špinavé prádlo, který kdysi odvalil do sklepa, našel kromě Iommiho použitých slipů a Osbournovy podprsenky i poblité pásky s nahrávkami kapely z let 1976 – 1976.

No, i tak je možno se na celou věc koukat. A myslím, že nejsem ve svém fiktivním minipříběhu až tak daleko od pravdy. Skutečností ale zůstává, že materiál obsažený na nosiči „Megalomania Architekt“ není až tak úplně špatný. Vlastně je to docela fajn nahrávka, která příjemně oživí vaše sluchovody a vyčistí v nich už jistě zatuchlý (ač výtečný) „Reunion“ z roku 1998. Pochází z Londýna, byla nahrána 13. ledna 1976 a zachycuje kapelu těsně po vydání alba „Sabotage“. O tom že hrála ve vynikající formě nemůže být pochyb. Zvuk je čistý, kytara příjemně drásavá, Ozzyho hlas perfektní, i Bill to tluče jak za mlada (je to asi tím, že to tluče za mlada). Tak trošku stranou stojí Geezer s baskytarou, jež má poměrně nezvykle podprahový zvuk. Není moc slyšet, ale když zmlkne zaručeně to poznáte. Trošku zarážející je, že fakt, že téměř všechny písničky zní na koncertě jako z desky a to i navzdory faktu, že zhola nevěřím tomu, že by mohl zrovna tuhle nahrávku někdo studiově upravovat. Rozhodně ne nějakým zásadním způsobem. Takže zbývá jen věřit Tonymu Iommimu, který tvrdí, že studiové prvotiny BLACK SABBATH byly defakto ve studio nahrány na živo a že to prostě hráčům zůstalo v ruce. I tak si příznivci improvizace přijdou na své ve dvacetiminutové exhibici na téma „Sabbra Cadabra“, nebo třeba ve výmluvně pojmenovaném tracku „Iommi Talking“                 

Co říct závěrem ? Nic. Snad jen doporučení k hození oka na tracklist, který by se měl potulovat někde kolem recenze a který ji defakto může celou s přehledem zastat, aniž by bylo vynecháno nějaké zásadní moudro z toho, co jsem zde napsal. Taky se musím kajícně přiznat, že mi není zhola jasné, jak bych měl tuto nahrávku ohodnotit, takže ze svého výsostného postavení se ho vzdám s alibismem sobě vlastním. Stačí když prohlásím, že se jedná o perfektní bootleg, který čísi zručná ruka (a musí být opravdu zručná, když patrně dokáže čelit hněvu samotné Sharone Osbourne za to, že jejího domácího mazlíčka propaguje někdo z rodiny neOsbournovců a ještě za to inkasuje peníze) protlačila na trh. Nikoli záměrná nahrávka kapely. Teď už snad kamenem nikdo nehodí.

PS : Ale stejně by to bylo krásný, kdyby SABBATi vydali ještě jedno album. Jenže já už v to docela ztrácím víru.

PPS : Začínám být mírně zuřivý z toho, že všichni tak s přehledem ignorují diskografii BS po odchodu Ozzyho. Proč někdo nevyhrabe taky nahrávky s Tony Martinem? Vždyť i za jeho éry kapela zplodila nejednu skvělou písničku. Ne, asi se zbytečně namáhám.