Časy povinných účastí v prvomájových průvodech demonstrujících úspěchy budování socialismu jsou naštěstí nenávratně(?) za námi a tudíž si člověk může svobodně vybrat, kam v první květnový den vyrazit. Někdo volí místo pod rozkvetlou jabloní, někdo jde slavit náš vstup do Evropské unie a někdo si třebas zajde koncert. Několik zajímavých se jich v naší metropoli konalo i minulý víkend a jedním z nich byla i (víceméně) hardcoreová sešlost Hit The Pit Fest s mezinárodní sestavou slíbující přijemný hudební zážitek.

Návštěvník měl možnost (stejně jako u nedávno proběhlého No Mercy fest-u) volit mezi dvěma scénami, přičemž program byl uzpůsoben tak, aby se dalo stíhat i vidět vše. A tak krátce po osmnácté hodině nastupují na velkém pódiu němečtí UNDER SIEGE, kteří spouští svou HC sekačku s uřvaným vokálem. Muzika odsýpá v slušných obrátkách, leč obecenstvo je ještě poněkud mdlé a teprve se připravuje na hlavní zápřah. Dole se už mezitím chystají domácí ÚL!. Od nich byla ke slyšení melodická grind/hc/crust směs s politicky angažovanými texty. Pětice, se sympatickou basačkou, dokázala probudit i publikum a tak registrujeme první pokusy o stagediving. Polští matadoři SUNRISE sklízí za svůj melodický HC s chlapáckým řevem velmi slušný ohlas. Kapela v našich končinách rozhodně nepatří k neznámým pojmům, což je patrné z reakcí publika, které nejvíce oceňuje hlavně starší skladby.

Bratry z východu zastupují ABHORRENCE. Slovenská úderka v těchto dnech vydává nové album „Burial Of Evil“, jehož skladby presentovala i pražskému publiku. Jejich styl by se dal charakterizovat jako řízný a technický death/grind s patrnými HC vlivy. Technika, to je to, co tvorbu ABHORRENCE zdobí nejvíce. Obzvláště práci bicmena byla radost pozorovat a poslouchat. Překvapivým momentem byla instrumentální ukolébavka zařazena na závěr jejich vystoupení. To američtí CHAMPION jsou hudebně někde úplně jinde. Klasické hc/punkové menu, které nám servírují, je velmi příjemným soustíčkem, což krom mě oceňuje i „kotel“ v hledišti. Pod pódiem se roztáčí první kolotoče a začíná jít opravdu do tuhého. CHAMPION do nás pálí jednu energickou pecku za druhou a pojmy jako nuda a stereotyp nejsou v tomto případě namístě. Po zhruba 40-ti minutách, bez vyslyšení žádosti o přídavek, kapela odchází. Návrat do metalových vod přichází v podobě napajedelštích ALAMAGORDO. Představte si rychlé death/grindové sypačky protkané melodickým riffy alá severský black metal. Mě to také zní velmi bláznivě, ale poslechem vystoupení ALAMAGORDO se podobné asociace přímo nabízejí. Bohužel se v té hradbě riffů totálně utápí vokál i bicí.

Fanoušky takových SICK OF IT ALL zcela určitě potěšili jejich krajané THE PROMISE. Rychlé a nekompromisní skladby plné sekaných riffů, toť jejich hudební nabídka. Na začátku byla k vidění krev ve vokalistově tváři, což byl patrně důsledek nepovedeného pokusu o „kontakt“ s fanoušky. Vzápětí se nám však dostává uklidnění, že je vše v pořádku. Publikum je opět překvapivě vlažné, což se mění poté, co zpěvák seskočí do hlediště a jednu skladbu odzpívá mezi fanoušky. Dalším zajímavým pojmem jsou němečtí JULITH KRISIUN mísící ve své tvorbě prvky grindové přímočarosti a crustové neurvalosti. To vše v solidním technickém provedení. Drobný vokalista tráví téměř celé vystoupení mezi rozdováděnými fanoušky.

Na hlavní scéně se mezitím schyluje k finále. Belgickým veteránům LIAR se podařilo rozpoutat skutečnou divočinu. Tito klasičtí představitelé belgické HC školy disponují kvalitním hudebním arsenálem, jehož účinků nezůstávají ušetřeni ani návštěvnící Hit The Pit fest-u. Po všech stránkách nadmíru energickému vystoupení, které předvedla tato pětice, nelze nic vytknout. Tvorba „lhářů“ v sobě umě mísí punkové vlivy s thrasujícími riffy, přičemž dominatní složkou zůstává „tvrdé jádro“. Texty, jak už je v tomto ranku poměrně zažitým standardem, pozůstávají z kritiky sociálních poměrů, politky USA a pod. Čas nás neúprosně tlačí a tak ani LIAR není dopřáno přidávat. Můj původní záměr vidět všechny kapely bere díky hladu za své a tak mi uniká ta poslední z malé scény, kterou byli polští BRIDGE TO SOLACE.

Pozici jedničky večera zcela jednoznačně potvrdili němečtí thrashcoreoví HEAVEN SHALL BURN. Kapela, které v těchto dnech vychází u metalového major labelu Century Media nová deska pojmenovaná „Antigone“, má už na scéně své pevné místo. Spletitá pavučina, utkaná z mohutných a těžkotonážních riffů, patří k základním poznávacím znamením této bandy. Jednotlivé skladby dokáží v živém provedení ještě více zaútočit na nervové smysly a jejich účinnost se tím znásobuje. Hlavní řvoun Marcus Bischoff - oděn jako tenista - si s publikem od začítku velmi dobře rozumí (odpouštím mu, že do mě při fotografování strčil) a nelibě nese „statické“ diváky vychutnávající si show z balkónu. Poslechem starších skladeb je patrný posun kapely od deathovějšího znění do oblastí, kde zatím neomezeně vládnou MESHUGGAH. K těm bych i HEAVEN SHALL BURN přirovnal, s dodatkem, že do nevypočitatelnosti a překvapivosti Švédů jim ještě leccos chybí. I přes uvedené jsme byli svědky výborného vystoupení (konečně došlo i na přídavky), aby se krátce po jedné kapela defitivně rozloučila a nenávratně zmizela v backstage.

Shlédnout jsme mohli i několik politicky orientovaných dokumentů a filmů, z nichž mě nejvíce zaujal klasický hraný film z období španělské občanské války, jehož jméno je mi prozatím utajeno.
Mrzí mě však, že nabídka veganských jídel (na kterou jsem se těšil) byla však nakonec omezena pouze na guláš, nějakou sladkost a několik baget.
Naopak velmi pozitivně hodnotím možnosti nákupu kvalitní muziky. K dispozici bylo jak distro Day After Records, tak i několik prodejců ze zahraničí. Pořídit se daly i hůře sehnatelné nahrávky za velmi rozumné ceny.
Z pohledu návštěvníka akci lze hodnotit jako vydařenou. I přes obavy pořadatelů z nízkého zájmu o lístky v předprodeji, si cestu do Abatonu podle mých odhadů nakonec našlo cca 300-400 fanoušků.