OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Když před třemi lety vyšel debut newyorské pětici THE STROKES, způsobil na tehdejší hudební scéně obrovskou vlnu zájmu o pravověrnou rockovou muziku vycházející z dávných šedesátých a sedmdesátých let. Milionové prodeje jejich prvotiny „Is This It?“ jsou toho náležitým důkazem. Mladíčci okolo frontmana Juliana Casablancase se sice po té, co projezdili téměř celý svět na podporu již zmíněného alba „Is This It?“ , stáhli na nějaký ten čas do ústranní , ale dnes už jsou znovu slyšet ze všech prestižních hudebních rádiových či televizních kanálů. Příčinou toho je vydání jejich druhé desky „Room On Fire“ , kterou vrhla na trh stejně jako debut firma BMG loni v listopadu.
Když tak posloucháte obě dvě alba THE STROKES , neubráníte se prvnímu dojmu, že jsou nahraná tak nějak na půl plynu . Působí jako by zastřeně, neprůrazně a unyle. Ovšem zdání klame! Když je překousáváte pozorně po několikáté, zjišťujete, že v každém okamžiku přichází další a další zajímavý momentík. Čím delší bude Vaše zkoumání jejich repertoáru, tím víc se blíží Vaše konečné rozhodnutí k tomu téměř magickému verdiktu – geniální. Jejich hudbu bych nazval poctou pravověrnému garážovému rocku konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Je radost vychutnávat jejich ďábelský minimalismus zachycený dokonale v obou fošnách. Po úspěchu alba „Is This It?“ byl tedy zaměřen ostříží zrak na následovníka jenž dostal do vínku název „Room On Fire“. A řekněme si na rovinu – očekávání se vyplatila! Kapela, ve které vystupují kromě již zmíněného zpěváka Juliana Casablancase kytaristé Nick Valensi a Albert Hammond jr., basu ovládá Nikolai Faiture a za škopky dovádí Fab Moretti, nahrála desku, která působí jako facka do ksichtu všem těm, kteří se snažili tvrdit, že dřevní rock and roll je již dávno mrtvý.
Jedná se o naprostý protipól k umělohmotným obludám typu LIMP BIZKIT a CRAZY TOWN. Od prvního kousku „What Ever Happened?“, který považuji za jeden z vůbec nejzdařilejších, Vámi prostupuje jakoby záhadné mrazení a náhle vytvořená nostalgie. Nádherná ukázka křehce rockového mistrovství, lehký riffík a nad ním tak báječná vokální linka, že je těžké nechat CD plynout dál a nevrátit se znovu na začátek. V tomto songu Julian svým vokálem působí o něco pozitivněji než na zbytku desky, kde je v určitých momentech ležérní, odevzdaný a někde zas naštvaný a rozervaný. Následující „Reptilia“ (druhý singl alba) je zatraceně silným kouskem Startuje tím nejparádnějším retro kytarovým rozjezdem. Jedná se o klasickou rychlou a přímočarou singlovku gradující v báječném adrenalinovém refrénu. Z dalších skladeb bych vzpomněl vynikající „12:51“ ( první singl), která obsahuje výrazný strojově přesný rytmus krájený precizně vybroušeným kytarovým dvouzápřahem, nad kterým si vylévá zraněný Julian srdíčko. Vlastně celé album je maximálně propracované, dotažené a vyzrálé.
„Room On Fire“ obsahuje kromě již zmíněných pecek jak divočejší kousky „The Way It Is“ a „Meet Me In The Bathroom“ upozorňující spíš na pradávné detroitské formace MC5 a SROOGES, tak automaticky přesné „Between Love And Hate“ a „Automatic Stop“, odkazující na vlivy newyorské nové vlny v čele s TELEVISION nebo třeba takovými BLONDIE. Vše však zní velice jednolitě a uceleně. Kapitolou samou pro sebe jsou pradávně znějící sólíčka, která v mnoha případech patří k tomu nejlepšímu ve skladbách. Texty alba řeší absolutně civilní problémy týkající se života mladistvých jako vztahy, rozchody, kalby. Zkrátka všední život. Stejně jako debut je i druhá deska svojská a propracovaná do posledního puntíku. Stejně jako debut je báječná a lidská. Přesto jiná – sevřenější, temnější, náladovější... a lepší.
THE STROKES jsou učebnicovým příkladem toho, že i v zdánlivě jednoduchých a lehce srozumitelných skladbách lze zachytit víc než v křečovitě nastavovaných a předlouhých kompozicích. Kluci obnažili v rockových skladbách to základní. Oprošťují je od přebytečných kudrlinek a zaměřují se na variabilitu strojově přesného rytmu vkusně zapadajícího do geniálních kytarových a melodicky jednoznačných linek. Náladu skladbám vdechuje ne zrovna školený, zato však charismaticky nakřáplý Casablancasův vokál . Děkuji THE STROKES za to, že nezklamali a znovu předvedli o čem že skutečně rocková muzika je. „Děkuji Vám za to, že JSTE – rockový svět Vás potřebuje!“ „Kdyby Vás tak slyšel Andy Warhol...“
Děkuji THE STROKES za to, že nezklamali a znovu předvedli o čem že skutečně rocková muzika je. „Děkuji Vám za to, že JSTE – rockový svět Vás potřebuje!“ „Kdyby Vás tak slyšel Andy Warhol...“
9 / 10
Julian Casablancas
- zpěv
Nick Valensi
- kytara
Albert Hammond jr.
- kytara
Nikolai Faiture
- basa
Fab Moretti
- bicí
1. What Ever Happened?
2. Reptilia
3. Automatic Stop
4. 12:51
5. You Talk Too Much
6. Between Love & Hate
7. Meet Me In The Bathroom
8. Under Control
9. The End Has No End
10. The Way It Is
11. I Can´t Win
Nevim, podle me se to moc poslouchat neda.
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.