Občas mě už docela unavuje ten věčný kolotoč těsně před vydáním alba nějakého světoznámého hudebního tělesa, které je podle vydávající firmy (a bohužel i prodejních čísel) zrovna v kurzu. Tím ceněným vývozním artiklem jsou tentokrát finští holobrádci NIGHTWISH. Uběhlo jen trochu času od doby, co se na trhu objevil pilotní singl „Nemo“ propagující nové album „Once“ a už jsou média plná zaručených informací o tom, kterak je novinka extrémně metalová, extrémně orchestrální, extrémně melodická, extrémně epická i extrémně extrémní. Dočkáme se prý jedinečného „masterpiece“ (nebyla minulá deska náhodou taky „masterpiece“? ) a spousty jiných překvapení. Jinými slovy - tradiční plky. Jen jediná věc je na album „Once“ opravdu překvapivá. A sice to, že vše co se o něm povídá je pravda.
A co že to stojí za tak zářivým úspěchem nového materiálu? Řekl bych, že to bude postavička jistého Marco Hietala, jehož kapela přibrala do svých řad těsně před nahráváním předchozí desky „Century Child“. Metalový tatík se stačil v kapele již dostatečně aklimatizovat a vytvořit tak vitálně rockový protipól k rozmazleným finským teens. Osobně si myslím, že to byl právě on, kdo rozčísl naondulované účesy dosavadních členů kapely enormně tvrdými riffy a zadržel neodvratný pád nadějné kapely do popového mainstreamu. A k čemu je takový Hietala dobrý? Kromě toho, že vlastní baskytaru a umí na ni dokonce i hrát, disponuje i fotogenicky přitažlivými fousky svázanými do culíků, čímž pozvedá vizuální prezentaci kapely o nějaký ten rok výše. Tímto důležitým faktorem se NIGHTWISH konečně dokázali poměrně elegantně vymanit ze škatulky „kinder“ metalu. Výčet Marcových předností tím ovšem zdaleka nekončí. Umí totiž i docela obstojně zpívat, což se na novince poměrně i využívá. Jeho zabarvení hlasu je zvláštní a jaksi brutálně jemné zároveň. Toho se dá zdatně využít zejména v kratších nářezových skladbách typu „Planet Hell“, kde tvoří hlavní zpěvačce Tarje skvělý protipól.
To si ovšem nemohl nechat líbit úhlavní teenager a mozek kapely. Nezpěvavý, nebasující, klávesák Tuomas, který skutečnost Marcovy morální převahy kontroval mnohými politickými vlivy, pomocí nichž se chce s úpornou snahou vymanit zpoza Hietalova stínu. Povedlo se mu kupříkladu přemluvit jistého Pipa Williamse, aranžéra, který v minulosti (hodně dlouho v minulosti - v 60. a 70. letech) spolupracoval například se skupinami STATUS QUO nebo URIAH HEEP, aby vytvořil pro novinku NIGHTWISH orchestrální party. A tak se posléze i stalo. Orchestr byl nahrán v Londýně ve studiu Phoenix pomocí filharmonického tělesa, jenž před časem využil Howard Shore pro hudbu k filmové trilogii Pán Prstenů. Korunku všemu pak nasadil naverbováním jakéhosi indiánského umělce říkající si stylově John Two-Hawks (fakt si nedělám srandu) a jeho realizaci ve skladbě „Creek Mary"s Blood“. Inu, zvláštní způsob motivace.
Důležité ovšem je, že jak orchestr, tak indián odvedli skvělou práci. Orchestr dokonce možná ještě skvělejší. Hraje totiž na rozdíl od indiána skoro všude. Už otvírák „Dark Chest Of Wonders“ bych si bez něj dokázal sotva představit. Skladba je sice pro NIGHTWISH typická, řekněme tak zhruba model období „Oceanborn“, nicméně klasické nástroje dělají svoje. Stejně tak jako produkce. Je nad slunce jasné, že sebelepší kytarista, byť se špičkovým vybavením, nestačí filharmonii hrající na plné koule. Zde byla v podstatě jen jediná možnost, takže se udělal radikální řez a strunné nástroje se nazvučily způsobem… naprosto fantastickým. Za takový zvuk by se nemusela stydět žádná z thrashových kapel co jich na světě je! A když do toho všeho zapěje vždy výborná Tarja, je vymalováno. Jenže překvapení neberou konce. Následující „Wish I Had An Angel“ totiž naprosto otevřeně koketuje s něčím, co rytmicky připomíná techno a kytarově německé RAMMSTEIN. Příjemné zpestření. Singlovka „Nemo“ je dle mého názoru paradoxně nejhorší skladba na albu. Nese se ve středním tempu a až moc připomíná to čím NIGHTWISH byli v před Hietalovském období. To mi totiž zrovna moc nesedí. Divokost a živelnost se ztrácí v nedohlednu. Zůstává jen zvuk a kýčovitá pompa, která skladbu nezachrání. Naštěstí je tu tutovka „Planet Hell“, která z albového průměru rozhodně vyčnívá. Opravdu skvělá skladba po které přichází opět zvolnění v podobě zmiňované „Creek Mary"s Blood“. Jedná se o skoro epickou, téměř desetiminutovou záležitost s indiánem v teamu. Leč nebýt zvolňujících intermezz, byl by nebohý rudoch zcela rozválcován Tarjou s orchestrem v zádech. I mocná elektrická kytara se sotva ubrání skalpování. Natož pak osamocený rudokožec s píšťalou a balalajkou v podpaží. Kýčovitá pompa? Možná u „Nema“, ale pro tuto skladbu to teda naštěstí zdaleka neplatí.
Trochu orientální, trochu orchestrální a trochu normální je skladba „Siren“, po níž však Hietala zavelí zahodit medvídky a lízátka, protože jediná přípustná potrava pro metalistu je maso. A tím je poněkud méně skladba „Dead Gardens“ a poněkud více - navzdory názvu - skladba „Romanticide“, kde už se jedná téměř o regulérní thrash podle školy z 80.let. Nebýt Tarji, tak nevím nevím. Leč měkoňské duo Tuomas/Tarja se ne a ne podrobit rebelujícímu Hietalovi. Začíná tedy již opravdu epická a opravdu desetiminutová koncentrace symfonického umění v podobě „Ghost Love Score“. Ačkoli Marcovi fandím, a blahořečím mu za přerod, který u NIGHTWISH zařídil, musím přiznat, že tahle skladba a žádná jiná je naprostým vrcholem alba „Once“. Nenechte se mýlit. Není to klasická hudba, nebo dokonce opera. Ani náhodou. Ale dokonalý soundtrack zahraný s pomocí klasických nástrojů by to mohl být s klidem. Tam kde jsou BLIND GUARDIAN se skladbou „And Then There Was Silence“, tam jsou teď NIGHTWISH s eposem „Ghost Love Score“. Bravo! Jen jsem zvědav jak budou tohle hrát na koncertech. A nápadům stále není konce. Balada „Kuolema Tekee Taiteilijan“ už názvem napovídá, že kapela zatoužila zdůraznit svoji finskost. Poslední skladba „Higher than Hope“, která album uzavírá, sice nečiší nějakým zvláštním poselstvím, ale aspoň mu nedělá ostudu.
NIGHTWISH se tentokrát opravdu vytáhli. Ačkoli sleduji jejich tvorbu od počátků, nikdy jsem k nim nějakou zvláštní láskou nezahořel. Ano, to co bylo, bylo pěkné a „Oceanborn“ snad i o trochu pěknější. Minulost se však sotva může rovnat s materiálem obsaženým na „Once“. Tohle album je opravdu bomba. Howg!