Nešlo odolat. Poprvé jsem tuhle skupinu registroval na tributním albu německých zasloužilců HELLOWEEN, kde famózním způsobem uchopili píseň "Halloween" z prvního "Keeperu", a až nyní držím v pacinkách jejich druhé cédéčko. Něčím mi tahle deska, byť z minulého roku (kapela již pilně pracuje na novince), byla od začátku povědomá. A pak jsem na to přišel. Název!!! Když se tihle španělští „sympaťáci“ pojmenovávali, musela nad nimi bdít snad sama prozřetelnost ...(nebo alespoň někdo z naší rodiny)! Následuje pochopitelně recenze, ovšem žádnou příbuzenskou protekci neočekávejte (a když, tak jenom tááákhle malinkatou). Deja-vu mozek neopouští ani při pohledu na obal. Hm, pan Marshal. Trošku nám to v poslední době fláká, obaly z jeho dílny jsou jeden jako druhý. No nic, hlavně že je „stylový“… Ani se nedivím, že BLIND GUARDIAN pokukují po jiných kreslířích.

Originalitou ale neoplývá ani samotná skupina. V přirovnání tentokrát vystačíme s jediným pojmem - RHAPSODY. Italští věrozvěsti přinesli do symfonického metalu nový, svěží vítr, a přestože sami v podstatě drobátko ustrnuli na místě, nakopli k rozjezdu řadu epigonů. DARK MOOR patří naštěstí k těm méně zoufalým (aneb jak říkáme my hudební pisálkové - nemusí pršet, stačí když kape). Od „hollywoodských špaget“ je odlišuje ženský vokál a nepřítomnost živých nástrojů. Všechny filharmonické kudrlinky, a že jich není zrovna málo, mají na starosti klávesy člověka s opravdu originálním a roztomilým pseudonymem - Robert P.C.! Hodně používá cemballo, neušetří nás zvonění zvonů v hymnických refrénech. O umělých smyčcích, klavíru, harfě a dalších klasických špásech ani nemluvě. Kytary jedou ve speedových kolejích, do popředí se natlačí v sólech a to pak bublají jedno arpeggio za druhým - přesně podle hesla, všichni obdivujeme Yngwieho Malmsteena. Basa je nenápadná, bubeník snad dva šlapáky vypustí jen v pomalé "The Sound Of The Blade", kde vládu přebírá zpěvule Elisa. Procítí ji docela přesvědčivě, až se vtírá myšlenka, proč jinak celou desku nazpívala v téměř budovatelském pojetí. Inu, heroismus! Naopak roztomilá španělská angličtina vyloudí na tváři úsměv, ale texty jsou stejně plné tradičního fantasy odvaru třetí generace, takže to vlastně nevadí. A snad aby byl výčet stylových kliše úplný, v poslední „hymně“ "Hand In Hand" nás čeká sólová blesko-citace z klasiky. Kdo nepozná, toho kousne pes...

Resumé? Já tomu říkám PKčko (tedy ne Player´s Killer, online maniaci, alóbrž Příjemná Kopírka). Nic co byste už neslyšeli, nic co by vás donutilo násilím si zavřít oběma rukama pusu, když vám předtím zůstala údivem dokořán. Ovšem skvěle zahrané a zhusta proaranžované. Pro příznivce symfo-metalu, a italských rapsódií zvlášť, určitě pěkný předkrm. Nebo nadějný zákusek do budoucna? Uvidíme...