Již od dob, ještě pod hlavičkou BESTIALIT vydaného, EP „Fuckland“ jsou LUNATIC GODS svérázně vyčnívajícím zjevem na slovenské a troufnu si říci i evropské undergroundové scéně. Tato skupina by se dala přirovnat k jakémusi pomyslnému tlakovému hrnci, ve kterém je pomocí mnoha atmosfér napěchováno až neuvěřitelné množství nápadů, melodických linek, rytmických zvratů a všemožných instrumentálních výstřelků. A jelikož k předchozímu vypuštění páry došlo už před více jak dvěma lety, není nijak překvapující, že tu máme novou porci „natlakovaného“ materiálu v podobě aktuálního alba „Mythus“.
Po úctyhodné pouti po hudebních vydavatelstvích, kdy každá deska vycházela s nálepkou jiného labelu, vzal klíčový člen skupiny Hirax vše do vlastních rukou a pod (pro potřeby skupiny vytvořenou) značkou Hrom Records vydal nejprve reedice prvních dvou nosičů (přičemž u dnes již stěží sehnatelného debutu je to čin více jak záslužný), ale předevší toto již čtvrté album „slovenských bohů“. Hned při prvním poslechu je jasné, že jde v podstatě o plynulé navázání na předchozí počin „The Wilderness“ jak po hudební (sestava skupiny se v podstatě nezměnila), tak po zvukové stránce (opět na Slovensku asi nepřekonatelný Exponent). Velmi agresivně výrazný zvukový korzet sice místy trochu utiskuje klávesové party, které se za kytarovými hradbami poněkud skrývají, asi podobně jako tomu bylo už na předešlém albu, ale je těžké hodnotit nakolik je to zápor nebo klad produkční práce, neboť to závisí hlavně na vkusu každého posluchače.
Úvod desky je poněkud překvapující svou velmi ostrou a tvrdou inklinací k black/deathovým kořenům, kdy i díky převažujícímu brutálnímu vokálu můžete mít pocit určité absence propracovanější mnohotvárnosti, na kterou jsou fanoušci již zvyklí z předchozích alb. Svůj barvitější projev LUNATIC GODS odhalují až ve třetí „Under The Veil Of The Night“, kde se poprvé objevuje i nezvyklý ženský vokál a houslové intermezzo. Ostré brutální bušení v této skladbě lehce ustupuje tempově i kompozičně proměnlivější struktuře posouvající výraz k jisté „symfoničnosti“. Jen prosím nechytat za slovo, touto symfoničností nemám na mysli formální připodobnění ke klasické hudbě, nýbrž schopnost tvorby skladeb plných procesního vývoje struktur vytvářejících hudebně dějový dojem prostupování a provázanosti do sebe vplouvajících hudebních motivů (UF, to jsem zase vymyslel šílenou definici :-)). Ne, ale zase trochu vážně, „Lunetici“ se vyžívají ve složitějších strukturách skladeb s až nechutně perverzními rytmickými zvraty a brejky, aniž by přitom ubírali, s ohledem na složitost pasáží, z opravdu zběsilé rychlosti. Přesto jejich skladby nesklouzávají k nějakým za každou cenu přemrštěným onaniím, protože změny postupů a melodií působí většinou velmi přirozeně a plynule, aniž by na druhé straně ztrácely na efektnosti a překvapivosti. Přes velké množství přechodů a změn navíc zůstává v jejich hudbě i silná nálada a pocitově zachytitelná atmosféra. To je sice čistě subjektivní dojem, ale věřím, že nebudu sám, kdo silnou atmosféru této invencí napěchované hudby dokáže vnímat.
Téměř k dokonalosti dotahují LUNATIC GODS své umění mezi „zasněnými“ instrumentálkami sevřené „Evil Breeds More Evil Still“, kde se na vás vyřítí cimbál, housle ale i fujara. Agresivní kytarové postupy hnané zběsilou rytmikou jsou zde prošpikovány houslovým a cimbálovým „čardášovým“ sólem trhajícím veškeré pochybnosti o kvalitě této skladby na tisíce kousíčků. Možná to pánové občas trochu přehánějí, protože bláznivě rychlá instrumentální zvěrstva často až hraničí s hratelností a při pozorném poslechu se dostavuje pocit určité „rozjetosti“ rytmiky (na což jsem byl upozorněn i naším redakčním „otcem Scholastikem“). Bicí (u želez je to totiž nejrozpoznatelnější) jakoby místy poněkud doháněly zbytek. Vše ale zůstává pouze v rovině pocitové, protože v těchto „hustých“ brejcích je opravdu těžké posuzovat drobné nuance synchronizace rytmické řežby. Ale hudba LUNATIC GODS naštěstí není jen o zběsilé rychlosti a krkolomných postupech, je zde i dostatek melodií, zasněných vyhrávek a klidných jaksi „plovoucích“ pasáží, které propůjčují skladbám právě tu již zmíněnou nedefinovatelnou náladu. Od páté skladby je album napěchováno už jen silnou hudbou. Uklidňující instrumentálka „Visions Collide“ připravuje půdu pro nervně zasněnou „Sacrifice“ s „magickým“ ženským refrénem. Desátá „The History Turns“ chvílemi tak trochu náladou i melodií evokuje vzpomínku na skladbu „Mystic Way“ z minulého alba. Bonbónkem na konec je závěrečná téměř desetiminutová „For More Glory“, plná vokální i kompoziční proměnlivosti. Škoda toho méně výrazného začátku alba, který mě nutí trochu ubrat na bodovém hodnocení.
Z celkového pohledu by se album, i přes přítomnost mnoha lehkých zasněných pasáží, dalo hodnotit jako drobný posun ke zvukově i kompozičně ještě agresivnějšímu pojetí stylově roznožku předvádějící metalové hudby. „Šílení bohové“ zkrátka znovu udeřili schizofrenií zmítaný hřebíček přímo na hlavičku násadou od koštěte a to tak agresivně, až se třísky odletující z rozštípané násady každému kdo je nablízku musí zarýt hluboko pod kůži. Nedoporučuji však hledat pinzetu nebo pomocí lékařského ošetření, neboť drobné hnisající ranky jsou jako stvořené k působení té pravé blažené bolesti, kterou touží při poslechu hudby prožívat snad každý metalový fanoušek.