Zatímco většina národa s mobilem v ruce hledala tu svou superstar, já měl o té své, alespoň pro tento večer, naprosto jasno. Švédští crust matadoři DISFEAR přijeli vyplenit strahovský klubík 007 a u toho jsem rozhodně nehodlal chybět. Seskupení, jehož kořeny sahají až do roku 1989, dnes patří k základním pilířům nekopromisního a rychlého rock & rollu, jinak též zvaného crust.

Banda v čele s vokalistou Tomasem „Tompa“ Lindbergem, jehož mnozí znají z působení v death metalových AT THE GATES nezůstala své pověsti věru pranic dlužna. Hned s prvním hrábnutím do strun a následnou zpětnou vazbou se na sedmičce rozpoutává skutečná mela. Kytarové duo + basa drtí jednu odrhovačku za druhou a Tomas svým chlapáckým „Lemmy Killmeister“ řevem ještě přilévá olej do ohně. DISFEAR se s tím nijak nemazlí a nebýt Tomasových komentářů, tak mám problémy se v jednotlivých skladbách vůbec orientovat. Mimochodem, ten si velice pochvaloval rozdováděné pražské publikum, čítající dle mých odhadů něco málo přes sto hlav. Novější skladby byly prostřídány s kousky z dnes již klasického minilaba „A Brutal Sigh Of War“ z roku 1993 a samozřejmě došlo i na nějaký ten cover. DISFEAR jsou živým důkazem toho, že i zdánlivě stereotypní a neinvenční muzika dokáže skvěle bavit. Když k tomu připočteme suverénní výkon celé kapely, není co řešit. Pochopitelně došlo i na přídavky (myslím, že to byly tři kousky). DISFEAR nezklamali, hlavu pročistili, vypláchli …

Ještě před setem DISFEAR nás svým vystoupením počastovala dvojice předskokanů. Těmi prvními byli američtí melodici HEROD. Ti přijeli představit svou aktuální nahrávku „For Whom The Gods Would Destroy“ vycházející na etiketě Lifeforce Records. HEROD se ve své muzice snaží absorbovat thrash metal a heavy metal, přičemž vše fůzují s HC postupy. Nevím jak HEROD zní studiově, ale živé vystoupení se jim moc nepovedlo. Snad za to může i fakt, že publikum bylo naladěno na poněkud jinou notu. Dalším negativem byly zpěvové linky, které vokalistovi moc nesedly. V tvorbě HEROD jsou až příliš často ke slyšení cizí vlivy, které navíc ještě netvoří konzistentní celek.

O poznání lépe jsou na tom němečtí FEAR MY THOUGHTS. Metal/coreovou masáž, produkovanou touto pěticí, jsem si s radostí vychutnal. FEAR MY THOUGHTS sází především na intenzitu hudebního projevu, přičemž prim hraje dvojice hutně riffujících kytar se zdatnou pomocí bombardující rytmické sekce. Skladby jsou převážně rychlého a někdy i poměrně zběsilého tempa. Kapela působí sehraně a očividně ví, co a jak chce hrát. Myslím si, že nejeden neortodoxní HCčkář musel být s výkonem FEAR MY THOUGHTS spokojen. Pravda, najdou se i mnohem lepší šíbři, ale dobrý standard je dobrý standard, a ten FEAR MY THOUGHTS potvrdili.

Myslím, že král večera byl už dopředu znám a tak nikdo asi nebude namítat, když prohlásím, že švédští DISFEAR odsunuli zbylě dvě kapely do role pouhých statistů…