OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po několika personálních rošádách se v roce 2003 sestava RITES OF UNDEATH (dále jen ROU - pozn.aut.) konečně ustálila, a tak nic nebránilo tomu, aby se po půlroce pilného zkoušení kapela přihlásila s první demonahrávkou.
Materiál obsažený na „Ritual Rape“ se měl nejspíš tvářit jako black/death metal (kapela se k těmto stylům hlásí), ale výsledek spadá spíše do thrashové škatulky. Kdybych měl popsat CD jen pár slovy, tak ta první, co mě napadnou, budou: neoriginální, monotónní a nudné. ROU nám servírují defacto ty nejklišovitější metalové postupy, akorát v (rádoby)tvrdším balení. Mám ten dojem, že skupina při skládání postupovala dle metody „neodejdeme ze zkušebny dokud tu písničku nedoděláme, ať máme nápady, nebo ne“. Násilně poslepované obehrané riffy, hrůzná sóla, fádní klávesová hra a třípolohový nezáživný skřehot. K tomu si připočtěte hloupé texty typu „na oltáři panna, kozlem bude znásilněna“ a vyjdou vám dvě možnosti - buď hudbě ROU zcela propadnete a budete ji bezmezně obdivovat (pokud jste 13tiletý metalový fanoušek), nebo hodíte „Ritual Rape“ do koše (pokud jste kdokoliv jiný). Nemá význam zabývat se nějak podrobněji některou z kvarteta písní obsažených na albu . Všechny bohatě obsahují již zmíněné ingredience a na absenci nějakého geniálního nápadu, nebo originálního postupu, se můžete bezpečně spolehnout.
S instrumentálními schopnostmi členů kapely je to tak napůl. Bicí jsou OK, rytmické kytary rovněž a basa bohužel není moc výrazná. Ovšem doslova tragická jsou kytarová sóla. Falešná, nepřesná a nevýrazná (i když to je v konečném důsledku možná jen a jen dobře). Opravdu nechápu proč tam to zmatené pobíhání po hmatníku kapela zakomponovala. Nějaká účelná melodická vyhrávka by možná byla lepším řešením. Co se kláves týká, jejich rejstřík je omezen jen na bezmyšlenkovité přehrávání pár akordů, takže také žádná sláva.
Možná vyznívá recenze příliš kriticky, ale vězte, že to nemůžu podat jinak. Nerad bych kapelu nějak urazil - jestli si za „Ritual Rape“ stojí a vypadá přesně podle jejich představ, tak je to v nejlepším pořádku. Své fanoušky si tímto CD jistě najdou. Já se ale mezi ně rozhodně počítat nebudu.
Další z řady nevýrazných nahrávek tuzemské black/death scény. Pro ortodoxní fanoušky určitě přínos, pro ty ostatní nikoliv.
2,5 / 10
1. Ritual Rape
2. Fate´s Master
3. Age Of Carrion Beetles
4. Voices Under Ground
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.