Americká hard rocková kapela TESLA patřila v osmdesátých letech ve své domovině k vůbec nejoslavovanějším souborům. Svědčily o tom natřískané stadióny i milionové prodeje jejich prvních alb. Avšak na rozdíl od některých street rockových partiček ze západního pobřeží Spojených států u této kapely nešlo nikdy pouze o image, ale tím hlavním magnetem byla především muzika. Výtečný masivní bluesově zaměřený hard rock lehounce ovlivněný tvorbou LED ZEPPELIN, prostý jakýchkoliv kýčovitých slaďoučkých berliček, čistý jak irské pláně, zelenající se po vydatném dešti. Kapela, hrající celou existenci ve stejném složení a sice Jeff Keith – zpěv, Frank Hannon – kytara, Tommy Skeoch – kytara, Brian Wheat – baskytara a Troy Luccketta – bicí, nebyla jen milována svými fans, ale ani kritici nešetřili superlativy. První dvě veleúspěšná alba „Mechanical Resonance“ (1986) a „The Great Radio Controversy“ (1989) se stala miláčky Ameriky, a tak v devadesátém kapela své věci přehrává na akustickém vystoupení, ze kterého byl pořízen záznam. Vyšel na albu „Five Men Acoustical Jam“, které je vůbec prvním unplugged albem devadesátých let, a nastartovává tak vlnu dalších unplugged vystoupení. O kapelu se v té době staral stejně jako o DEF LEPPARD, QUEENSRŸCHE a METALLICU management Q-Prime a čtvrté album „Psychotic Super“ z jednadevadesátého zastihuje TESLU na uměleckém vrcholu . Parádní hard rockové skladby plné výtečných chytlavých momentů v čele se singlem „Edison´s Medicine“ jsou prostřídány s aristokratickým blues.

Doba se však tenkrát měnila, a tak hudební průmysl zasažený recesí hledal nové soubory. Příchod grunge způsobil razantní odklon fans od všeho, co kdy mělo společného s americkým hard rockem, a tak se z dříve stadiónové záležitosti stává kapela hrající v klubech. Kluci se sice přestali holit a pestrobarevná trička nahradily kostkované košile, stejně tak trvalou střídá rovná plachta s pěšinkou pěkně uprostřed, avšak podstata muziky neuhnula ani o milimetr. Následující deska „Bust A Nut“ ze čtyřiadevadesátého byla o něco syrovější, zemitější a znovu nezklamala. Rok po ní se však kapela rozchází, to když je nejprve díky problémům s drogami odejit kytarista Tommy Skeoch. Tato událost předznamenala hádky v souboru, který byl v pětadevadesátém nucen ukončit činnost. Nyní, devět let po rozpadu, je zde máme všechny znovu pohromadě. S novým albem – střízlivé, připravené, ve formě hrající všechny své come backové koncerty. Vyčištění hlav tedy kapele svědčilo. Jak je tedy na tom nové album „Into The Now“?

Začíná titulním kouskem, který řádně nakopne těžkotonážní skoro až nu-metalový riff. Vokální linka sugestivně podaná příjemně nakřáplým a sytým hlasem Jeffa Keitha vrcholí v Leppardovském refrénu. Kytarový dvou zápřah opět jako vždy precizní. Skvělé je využití klavíru v mezihře před sólovými party v druhé polovině skladby. Následující hodně riffová „Look @ Me“ pokračuje v nasazení úvodní skladby. Energická bomba vykvete v strhujícím refrénu. Třetí poloakustická písničkářsky hitová „What A Shame“ je trefou do černého. Hodně příjemný kousek ovíjí skvělá kytarová výstavba nesoucí se nad přirozenými zvuky kytar. Hodně nápaditá skladba co se týče melodiky a zapamatovatelnosti je na některých místech podbarvená decentní plochou hammondů. Pomalu se rozjíždějící čtyřka „Heaven Nine Eleven“ s razantnějším vygradovaným refrénem předznamená další kompozice nesoucí se spíše ve středním tempu. Řada z nich je poloakustických a koketuje vydatně s blues – např. následující „Words Can´t Explain“ či „Caught In A Dream“, která zas silně sklouzává díky polohám Keithova hlasu k bostonským AEROSMITH. Opět střednětempá avšak výrazně nářezovější je rozmáchlá „Miles Away“, v níž hutný valivý riff bourá vše, co mu stojí v cestě. To samé se dá říci o „Mighty Mouse“, kde pomalu se rozkolebávající akustickou sloku střídá těžkotonážní kytara, ozdobená vypjatým refrénem. Jednou z nejtvrdších skladeb a možná jedinou, který zapadá do metalového ranku, je razantní power flák „Got No Glory“ . Po něm už průměrná akustická „Come To Me“ a nikterak nápaditá „Recognize“ naznačí mírnou krizi v druhé polovině alba. To však šmahem napraví přenádherná balada „Only You“, kde procítěný Keithův hlas podkreslují vkusně využité smyčce a Hannonova španělka. Jedná se možná o absolutní vrchol alba.

Co závěrem? Kapela, která po celou druhou půlku devadesátých let posílala všechny návrhy na svůj comeback ke všem čertům, to přeci jen nakonec zkusila. A přestože album není v žádném případě tím nejlepším, s čím se kdy kapela pochlubila, je dobře, že jsou znovu zde. Pro mne zůstali artefaktem poctivě odvedené hard rockové práce. Nevadí, že již nikdy nenahrají tak excelentní alba jako „The Great Radio Controversy“ a „Psychotic Super“, když zůstanou věrní kvalitě podobné právě novinkovému albu „Into The Now. Je z něj cítit radost, nadšení a obrovská lehkost hraní nezatěžovaná zájmem o prodejní čísla. Hard rock od srdce to jsou TESLA.