HYPNOTIC FACE se už 10 let potulují po české hudební scéně...  Mohou tak pocítit určité zadostiučinění za trpělivost, po mnohých útrapách se totiž dostává ven debut „The End Of Sanity“, kterým kapela navazuje na velmi slušné EP „Written By Life“. To, čeho si jistě mnozí všimnou nejprve, je značka německého vydavatelství Shark Records, které desku šíří do světa, ale kdo by si snad myslel, že kapela má cizozemským vydavatelem o úspěch postaráno... ten by se koledoval o titul naiva roku. Je to kvalita hudby, co rozhodne, zda půjde palec hore... nebo...

V čem se debut liší od EP, které napsal sám život? Principielně v ničem. HYPNOTIC FACE stále valí svojí příjemně těžkou retrokáru, na které se spokojeně vezou všechny podstatné atributy melodického power/thrashe alá stará US škola (MEGADETH, Jogurtova milená METLA spol.). To, co dělá Hypnotickou tvář zaznamenánihodným seskupením, je um napsat píseň podle starých receptů a zahrát ji s velkou radostí a nasazením. Pánové a dáma (si) hrají s neobyčejnou potěchou. Poctivý riff, toť základ. Téměř každá skladba alba, ať je jakkoli přímočará, disponuje velmi příjemnými kytarovými dvojzápřahy, které mísí ostřejší thrashing s melodickými heavy prvky. Oproti předchozímu počinu je vše dotažené k větší dokonalosti. Zvuk je příjemně dřevní (jen zvuk šroťáku ze studia Shaark mi tradičně zní až příliš plechově), produkce dodává materiálu trochu starobylou patinu, kapela hráčsky dozrála a vše zní jaksi přesvědčivěji a přirozeněji. Největším skokem je však zlepšení vokálního projevu Vildy Slintáka, který na „Written By Life“ představoval Achillovu patu seskupení. Jenže, světě val bulvy, on si našel optimální polohu někde na pomezí melodického projevu a křiku a rázem je vzpruhou, nikoli brzdou. Kvičivý hlas možná připomene Davea Mustaina či Peavy Wagnera, ale ačkoli Vilda na ně kvalitativně nedosahuje, má v hlase cosi nezaměnitelného.

K úrovni materiálu v podstatě netřeba dodávat dlouhých analýz... HYPNOTIC FACE umí napsat řízný kus, který zároveň nepostrádá dostatek chytlavosti (vypíchnu s dovolením úvodní sekec „The Pimp“ a závěrečnou vyřvanou hitůvku „Saturday“), umí dodat padnoucí sólový part a v neposlední řadě dokáží desku zaplnit zajímavým a vyrovnaným materiálem, který ani v nejmenší nenudí, byť ani nepřekvapuje. Největší devizou kvartetu je to, že hudba ansámbl očividně moc baví a s experimentováním si hlavu nelámou. Je to poctivé, jde to od srdce a nenudí to. To jsou zřejmě nejdůležitější předpoklady pro kvalitní power thrash. Připočtu-li ještě inteligentní texty, které se převážně úspěšně snaží o reflexi stavu světa vezdejšího, nezbývá než označit vstup HYPNOTIC FACE do „velkého“ hudebního světa za velice uspokojivý. Nečekejte nic převratného, ale “jen a jen“ řemeslo dělané s chutí. Někdy je to tak akorát!