THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co jsou tihle NICKELBACK vlastně zač? O kanadské čtveřici nebylo v masmédiích nijak zvlášť slyšet, dokud se na světlo světa nevykutálelo album „Silver Side Up“, vydatně doprovázené singlem „How You Remind Me“. Ačkoli se s odstupem času jedná o desku, která stojí na dvou či třech výtečných písničkách, pro vstup do velkého rockového světa to byla dostatečná akvizice. Co tedy NICKELBACK přinášejí? Nic víc a nic míň než kvalitní kytarový pop rock v kousavějším (ale patřičně kultivovaném a „hodném“) zvukovém balení. Výtečného zpěváka, pěkné texty, melodie, které z hlavy jen tak nevymizí...
Aktuální deska „The Long Road“ je z mého pohledu slušným pokrokem. Ne proto, že by se z NICKELBACK stávala kapela s naprosto nezaměnitelným rukopisem, ne proto, že by kanadský band počal produkovat experimentální materiál, který by rockovým světem otřásl v základech. Ale prostě a jednoduše proto, že se to celé zase o hodný kus lépe poslouchá. Úroveň materiálu se srovnala. Pilotní singl „Someday“ neční tak výrazně nad ostatními skladbami, přičemž lze zaznamenat, oč více péče věnovali Kanaďané propracovanosti materiálu jako celku. Úvodní vypalovák „Flat On The Floor“ by snad mohl budit dojem, že se kvartet pouští do křížku s metalem, ale další kousky už jsou zcela v intencích očekávaného... Prim hrají vkusně naaranžované vokální linky, citlivé bridge a chytlavé refrény v podání „dobré víly“ NICKELBACK – Chada Kroegera. Jeho hlas je velice zvláštním prolnutím několika podstatných chrapláků 90. let, když Chad trochu přitlačí, vybaví se mi James Hetfield, když jde víc do chraplava, je tam slyšet Kurt Cobain, v melodických polohách se ozývá grungeový feeling alá Eddie Vedder. A jakoby hlas frontmana předurčoval i hudební vlivy – „The Long Road“ je uceleně znějící kolekce songů, v nichž se mísí trocha metalové energie, trochu více grungeových postupů, sem tam zavrzne jižanský rock i klasický hardrock. To vše pod kapotou moderního a velmi úderného zvuku, který není ani příliš tvrdý pro média, ani příliš měkký na to, aby otravoval. Zkrátka – ideální rovnováha.
Nevidím důvod proč vyzdvihovat jednu skladbu nad druhou. Pár skutečně čnějících tu je, ale po nerovnosti „Silver Side Up“ ani památky. NICKELBACK se na poli pop/rockových kytarovek neztratí, mají všechno podstatné a osud ve svých rukou. Pokud budou další desky nadále tak potěšující pro ucho, nemám o ně nejmenší strach.
Pokud bych měl ze současného rock/metalového mainstreamu vybrat jednu kapelu, která mě opravdu oslovila, byli by to kanadští NICKELBACK. Oč méně pozérsky se prezentují, o to více je jejich důrazný "pop-rock" upřímný, chytlavý, hitový... A hlas Chada Kroegera patří nepochybně do zlatého rockového fondu...
8 / 10
Chad Kroeger
- kytara, vokály
Ryan Peake
- kytara, vokály
Mike Kroeger
- basa
Ryan Vikedal
- bicí
1. Flat On The Floor
2. Do This Anymore
3. Someday
4. Believe It Or Not
5. Feelin´ Way Too Damn Good
6. Because Of You
7. Figured You Out
8. Should´ve Listened
9. Throw Yourself Away
10. Another Hole In The Head
11. See You At The Show
12. Saturday Night´s Alright (For Fighting)
13. Yanking Out My Heart
14. Learn The Hard Way
The Videos (DVD) (2003)
Silver Side Up/Live At Home (LP) (2003)
The Long Road (2003)
Silver Side Up (2001)
State (2000)
Curb (1998)
Vydáno: 2003
Vydavatel: Roadrunner Records
Stopáž: 50:54
Produkce: Nickelback + Joey Moi
Studio: Greehouse Studios + Chad´s home studio
Jo Nickelback je dobrá kapela s charakteristickým hlasem zpěváka. Líbí moc. I mé bývalé holce!
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.