Co jsou tihle NICKELBACK vlastně zač? O kanadské čtveřici nebylo v masmédiích nijak zvlášť slyšet, dokud se na světlo světa nevykutálelo album „Silver Side Up“, vydatně doprovázené singlem „How You Remind Me“. Ačkoli se s odstupem času jedná o desku, která stojí na dvou či třech výtečných písničkách, pro vstup do velkého rockového světa to byla dostatečná akvizice. Co tedy NICKELBACK přinášejí? Nic víc a nic míň než kvalitní kytarový pop rock v kousavějším (ale patřičně kultivovaném a „hodném“) zvukovém balení. Výtečného zpěváka, pěkné texty, melodie, které z hlavy jen tak nevymizí...
Aktuální deska „The Long Road“ je z mého pohledu slušným pokrokem. Ne proto, že by se z NICKELBACK stávala kapela s naprosto nezaměnitelným rukopisem, ne proto, že by kanadský band počal produkovat experimentální materiál, který by rockovým světem otřásl v základech. Ale prostě a jednoduše proto, že se to celé zase o hodný kus lépe poslouchá. Úroveň materiálu se srovnala. Pilotní singl „Someday“ neční tak výrazně nad ostatními skladbami, přičemž lze zaznamenat, oč více péče věnovali Kanaďané propracovanosti materiálu jako celku. Úvodní vypalovák „Flat On The Floor“ by snad mohl budit dojem, že se kvartet pouští do křížku s metalem, ale další kousky už jsou zcela v intencích očekávaného... Prim hrají vkusně naaranžované vokální linky, citlivé bridge a chytlavé refrény v podání „dobré víly“ NICKELBACK – Chada Kroegera. Jeho hlas je velice zvláštním prolnutím několika podstatných chrapláků 90. let, když Chad trochu přitlačí, vybaví se mi James Hetfield, když jde víc do chraplava, je tam slyšet Kurt Cobain, v melodických polohách se ozývá grungeový feeling alá Eddie Vedder. A jakoby hlas frontmana předurčoval i hudební vlivy – „The Long Road“ je uceleně znějící kolekce songů, v nichž se mísí trocha metalové energie, trochu více grungeových postupů, sem tam zavrzne jižanský rock i klasický hardrock. To vše pod kapotou moderního a velmi úderného zvuku, který není ani příliš tvrdý pro média, ani příliš měkký na to, aby otravoval. Zkrátka – ideální rovnováha.
Nevidím důvod proč vyzdvihovat jednu skladbu nad druhou. Pár skutečně čnějících tu je, ale po nerovnosti „Silver Side Up“ ani památky. NICKELBACK se na poli pop/rockových kytarovek neztratí, mají všechno podstatné a osud ve svých rukou. Pokud budou další desky nadále tak potěšující pro ucho, nemám o ně nejmenší strach.