Ani bych se nedivil, kdyby se světoznámá symfonická bomba devadesátých let zapsala do dějin jako nejkontroverznější a v poslední době i nejopovrhovanější kapela metalové scény. Každý si dnes do THERION s chutí kopne, nebo se aspoň pro jistotu odvolává na dokonalost počinů z předchozí éry kapely, jako jsou třeba „Lepaca Kliffoth“ nebo „Vovin“. Ale co se pamatuju, provázely THERION ohlasy nevole a „vole“ při vydání takřka každého alba (možná s výjimkou „Theli“ – což teda absolutně nechápu), přesto se každé nové desky prodá velký počet kusů.

„Já bych chtěl jeden Spark.”
„A já pivo…”
„Ale hlavně ten Spark…“
„A hlavně taky to pivo… vole, čum na ty bezva vobrázky!”
„Co blbneš, dyť to sou nový térion.“
„No a…?”
„Všichni řikaj že je to sračka...“
„Ale má to bezva vobrázky…!”

Jsou tedy THERION dobří nebo špatní? Najde si i novinka své posluchače? Toť otázka…      

„Dyť to je jasný že vono to musí bejt dobrý, víš co.“
„Proč jako?”
„Dyť vono to má přece ty obrázky.“
„No a...?”
„Menowr maj vobrázky a voni sou supr, Mejdni maj taky vobrázky a sou taky supr, Metla nemá na loudu  vobrázky, tak je to taky taková sračka, ale má super vobrázky na mástru a tak je supr…“
„Takže…?”
„Térion sou taky supr.“

THERION jsou supr. Proč? Protože jsou jedni z nejlepších. Ale kdo je vlastně nejlepší? Podle teorie pražského rockového guru Petra Hanzlíka, je nejlepší ten, kdo se nejvíc líbí. A THERION se líbí hodně. Asi. Problém jejich hudby je v tom, že ji ve většině případů hodnotí lidé, pro které není určena. Já mám osobně tuhle kapelu hodně rád, přesto bych se nejspíš mezi zapřísáhlé příznivce nepočítal. Ale rozumím jim. To, co se mi na THERION konkrétně líbí, nejsou ani tak mistrné onanie na kytaru, nebo netradiční přístup ke skládání písniček. Nic takového THERION nemá. Jde spíš o feeling a rukopis, který si hudba THERION nese jako určité dogma. Poslouchám je rád, pro jejich nekomplikovanost, letmý nadhled a sympatickou svojskou mystiku, kterou oplývají. Poslouchám je rád, když si chci odpočinout a oprostit mozek od návalu kakofonií ať již z hudby, nebo z problematiky okolního světa. Nechci se mermomocí nimrat v každé notě a padat do kolen nad super breaky na bicí či kytarovými sóly. Chci si jen užít skvěle vyvedených a pravdivě nahraných klasických nástrojů, okořeněných o pár průrazných antiprogresivních riffů a jednoduchých melodií, sem tam se pokochat výborně vyvedenými sbory, nebo třeba kostelními varhany. To, že to nedrhnou na osmnáct šestnáctinek, mi je mi v případě THERION defakto šumák. Proč by taky měli? Mají sbory, mají lidi, když dojdou nápady, je vždycky kam se schovat... THERION produkují lidové umění pro lid. Nikoli hudební kritiku. Tolik asi můj obecný názor.

„Vono je to dokonce tak supr, že se jim to nevešlo na jedno cédéčko!”
„?”
„No protože voni jak tý hudbě fak rozuměj, tak voni prej nebyli k zastavení a jak to drhli, tak to drhli no a nakonec z toho vydrhli dvě cédéčka. Což je supr jak voni to dělaj metloš vod srdce navíc sou tak vohleduplný…“
„??”
„Voni fak myslej na fanoušky, protože voni to prodávaj za cenu jednoho cédéčka v delux edici a plastový krabičce! Vono je to totiž strašně ekonomický.”
„???“
„Vono to máš prostě, že jak ty cálneš jedno cédéčko, tak za něj máš hned dvě a to jako dost ušetříš. Basu. Ne dvě. Skoro tři. To je skoro přesně… hodně piv. No a pak taky dyž si ho tim pivem pocintáš tak vono ho jen tak votřeš a nemusíš znovu fárat do kaufu a znova cálovat což je děsně dobrý.“
„!“     

A jak je na tom naše novorozené dvojčátko? Stejně jako v minulosti je i zde mnohé stejně a zároveň jinak. Stigma THERION se sice nikam nevytratilo, ale pustíte-li si takový „Vovin“ a pak hned „Sirius B“, budete asi hodně překvapeni. Chris povolil stavidla své fascinaci německým speed metalem 80. let, dal volnou ruku bratrům Niemannovým, kteří způsobili, že jsou THERION zase po dlouhé době zváni kapelou. Společně pak zkomponovali materiál, za který by se nemusela stydět nejedna začínající power speed metalová grupa. Začínající proto, že ne všechny postupy jsou úplně košer. Bude-li vám někdo tvrdit, že THERION hrajou hovno, bude k tomu mít bohužel i poměrně slušnou základnu pravdivých argumentů. Skvělých nápadů i melodií je sice v písničkách poměrně dost, leč občas se i mistr Chris utne a vy pak budete mít tu čest s riffem či aranží, kterou by snad nemohlo složit ani dítě z mateřské školky. Pobavený úsměv vás určitě nemine. Některé momenty jsou skutečně infantilní a jako takové tvorby THERION poměrně nedůstojné. Naštěstí jich není podle mého až zas tak moc. Otvírák „Blood of Kingu“ je podobnými klišé doslova nacpaný, ale třeba „Melek Taus“, ač určitě nebyl stvořen v záchvatu progrese, zní docela v pohodě. A to i přes to, že víc než osm akorů ta písnička nejspíš nepotřebuje. Metalová složka THERION je zkrátka tak trochu parodie a tak trochu kopie. Ale občas je i tak trochu dobrá. Je ironií, že je-li u na „Sirius B“ něco „klasika”, pak jde rozhodně o kytary, bicí a basu, nikoli orchestr.  

 „A tobě se to fakt líbí?”
„Jasan, dyť sou to přece térion, ne.“
„Ale vždyť je to strašně nudný.“
„Sou tam housle.“
„No a…?”
„To nemuže bejt nudný dyž hraješ na housle, prostě to drhneš a čum…tady to píšou. Voni maj velký housle, malý housle, kostelní housle co zněj jako trubky s pedálama, housle co zněj jako saxík, housle co troběj jako dyž hoří…“
„…myslíš lesní rohy?”
„Jo, zněj tak strašně supr že si myslim že voni ty rohy nahráli na housle…”

Houslová složka je už krpítek  něco jiného. Není to sice „klasika“, nicméně zní a hraje schopně. Tu zleva, tu zprava, tu ve sborech… nemám důvod nevěřit, že si s ní Chris asi docela vyhrál. Pro její přípravu použil 170 lidí z pražského symfonického orchestru, každému pečlivě rozdělil role, vybral zpěvačky, zavřel se „Ve Smečkách“ a zvěčnil do drážek něco, co sice není klasika ani soundtrack, přesto se to hezky poslouchá a k metalovému základu z předchozího odstavce to v klidu pásne. Písničky jako jsou „The Wondrous World of Punt“, „Call Of Dragon“, „Sirius B“, nebo možná i opět speed metalový vypalovací monumenťák „Voyage of Gurdjieff“ by si na „Vovin“ své místo klidně našly. Co do kvality mi přijdou živelnější než třeba cokoliv z proklínaného alba „Deggial“. Všechny nástroje i zpěvy jsou dokonale nahrány a zaranžovány, jak už bývá u THERION zvykem. Nejinak je na tom balení a booklet, který je vskutku důstojně zpracován. Nepřijdete o jediný text, jediný obrázek nepřijde nazmar. A při pohledu na digitální artworky k písni „Lemuria“ nebo obě titulní stránky se každému pravověrnému mystikovi určitě rozklepou kolena. Nuclear Blast své dojné krávě asi hodně věří, a tak jí dává komfort v podobě extra bonusů (mimo jiné čítají i 100 000 ojro a devět měsíců ve třech světových studiích – nemůžu se ubránit dojmu, že to, co na této desce je, přeci jen monumentálnímu vkladu moc neodpovídá), na které je skutečně radost pohledět. Co se konceptu týče, žádný v podstatě není. Chris tentokrát zcela opustil lyriku, jíž si vzal na starosti jistý „Thomas Karlsson“. Ten si vzal za úkol, že prostě složí textový obraz všech známějších mytologických mezníků v historii a tak se také stalo. 

„To je sice všechno hezký, ale stejně hrajou hovno.“

Ano, THERION možná hrajou hovno. Ale ne ledajaké. Je to hovno tvořené těmi nejkvalitnějšími ingrediencemi, takové, jaké v sobě pečlivě pěstujete a hýčkáte, abyste ho v zápětí přivedli na svět jediným mocným výtlakem. A ono se vám odvděčí svou poctivou hovnovitostí. Tuhostí a odolností, tím jak drží tvar i stoprocentní hovnovitou barvou… Je to hovno hoven. True hovno. Mazlavá tmavě hnědá symfonie nefalšované pracovitosti a píle a v neposlední řadě víry. A navíc mají fakt skvělý vobrázky.