OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Tak takhle to dopadá, když dojde skupince Finů náhle pitivo. Náhle, tedy dřív než je síla libého moku stačí sklátit pod stůl. V návalu nudy se pak začnou ploužit po místnosti (typicky po zkušebně) směrem ke svým nástrojům a než dorazí další zásoby, založí punkovou kapelu a v pár minutách vyseknou zbrusu novou desku.
Desku. Jednu asi tak z mnoha tisíc na světě. Jenže tahle je trochu výjimečná tím, že v obsazení čítá zpěváka legendární (ovšem jen ve Finsku) punkové úderky KLAMYDIA, bubeníka dobře známých druholigových TO/DIE/FOR a SINERGY a hvězdu metalového nebe, kytarového mága a rokéra každým coulem Alexiho „Wildchild“ Laiha z geniálních CHILDREN OF BODOM. Výsledný efekt? Asi jako když spojíte dohromady SEX OFFSPRING a JUDAS MAIDEN střižené Lemmyho syndromem. Mocná neopunková animalita se tu snoubí s relativně technickými bicími a… heavymetalovou kytarou? Ano, slyšíme dobře. Mistr Laiho sice v domovské kapele stále přitvrzuje, ale rozhodně nezapomíná na kořeny svých milovaných 80. let. Je příjemné slyšet, že ani do sranda projektu, kterým KYLÄHULLUT doufám je, nepřispívá žádným odpadem, ale poctivě vyvedenou kytarovou linkou a sem tam rychlokvaškovým sólem. Prostě dává tomu, co se do toho vejde. No upřímně, ono se toho do skladeb s průměrnou stopáží minutu padesát zase tolik nevejde, ale co se vejde, to tam nacpe. Trochu svérázné je i použití čistokrevné finštiny, díky čemuž může „Keisarinleikkaus“ fungovat i jako poměrně kvalitní výuková nahrávka k 9. lekci učebnice „Finsky bez učení za 9 minut“. Otázkou je, jaké že výrazy se to vlastně naučíte.
Tenhle matroš je prostě hlína. A jinak se to ani nedá brát. Pokud se chcete pobavit a uvolnit, vohulte to na plný koule a vesele si to prožeňte palicí. Pak si dejte pivo a pak dalších dvacet a pak už to bude stejně všechno jedno… voe.
Finský neoneopunk se stigmatem heavy metalu 80. let, načichlý smradem piva a hraný v záchvatech smíchu specifického finského humoru, který málokterý nefin pochopí.
8 / 10
Alexi Laiho
- Kytara, zpěv
Tonmi Lillmann
- Bicí
Vesku Jokinen
- Zpěv
1. Maksa paskana
2. Kriitikoiden hautausmaa
3. Nörtin surma
4. Aika
Vydáno: 2004
Vydavatel: Krĺklund Records
Stopáž: 8:59
Výtečná prdel! Notorický agropunk´n ´roll, který vrčí jako motorová hlava, štěbetá jak nakalený Fin a přitom nezapře slušné instrumentální vybaveníčko páně Laiha. Ještě, že to má jen devět minut a čtyři tracky, protože jinak by asi pointa zanikla (už některé momenty v rámci téhle mini stopáže jsou poněkud nepřesvědčivé), jenže ona ta pointa v podobě nařachaného válu "Aika" stojí fakt za to. Hudba pro chvíle pohody, kdy alkohol teče proudem a mozek pracuje na povinné minimum! KILLANDHULIT!
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.