Němečtí FLESHCRAWL jsou už dlouhou dobu známým a respektovaným pojmem na evropské deathové scéně. Období slávy si tato úderka zažila především v letech 1997-98, poté co do světa vypustila svůj počin „Bloodred Massacre“, na kterém pánové s bravurou „napodobili“ typickou švédskou deathovou školu. Inspirace severem byla ostatně vždy základním rysem jejich hudby a tento trend si skupina drží stále. I na již sedmém albu servíruje postupy pro severský death bytostně typické, s neméně charakteristickým drnčivě chrastivým soundem, kterým se švédské kapely typu DISMEMBER tolik proslavily. Ostatně, pro tento zvukový kabátec si Němci pravidelně dojíždějí do samotného Švédska. Na „Made Of Flesh“, stejně jako u minulého alba, sice využili služeb méně proslaveného studia Underground, ale i tak se jim podařilo dosáhnout minimálně nadstandardní kvality zvuku.

„Made Of Flesh“ určitě není nejdravější a nejostřejší, možná ani nejsilnější deskou FLESHCRAWL. Jako by došlo k určitému ubrání na plynu. Skladby se většinou nikam neženou a zůstávají ve střednětempé valivosti. Co však této desce chybí na rychlosti a komplikovanosti, to jí přebývá na temnotě podtržené již zmíněným hrubým soundem. Jednoduchá hudba se nese v jakési ponuré náladě, žádné velké krkolomnosti ani zběsilá sóla, pouze hutný a dunivý parní válec, který se chystá rozdrtit na kaši všechny hrbolaté výrůstky melodických plání. Na druhé straně zůstávají i v hudbě FLESHCRAWL specificky melodické postupy, opět však jde o postupy animálně jednoduché, takže jejich melodičnost a zřejmost nevyčnívá nad riffující základ. Ta zmíněná „jednoduchost“ skladeb může být mnohými chápána jako nedostatek, přesto mě osobně u tohoto alba nijak nevadí. Materiál možná dosahuje určité hranice až protivné naléhavosti, ale vůbec nespadává do nějakého zčernalého patosu. Stále je to death, death jako řemen a jsou zde samozřejmě i skladby rychlejší a našlapanější, které zabraňují zřícení se do jednotvárnosti. Takové  „Made Of Flesh“ nebo „Carnal Devourment“ jsou typickými dravými kousky plně v invencích předešlé produkce německých „Švédů“. Na rozdíl od těchto rychlejších „nářezů“ je třeba hned úvodní „Beneath a Dying Sun“ typickou ukázkou výše zmíněné valivé dunivosti, kde se výrazněji projevuje, možná přece jen nezvyklý, sklon k severské melodice připomínající až Swanovské postupy použité u EDGE OF SANITY. To se i u FLESHCRAWL jeví poněkud netypické, neboť Němci v předchozí tvorbě většinou zůstávali u typově drsnější odnože švédského deathu představované kapelami jako DISMEMBER, GRAVE nebo ENTOMBED. A zdá se, že v této poloze prezentované třeba skladbou „Scourge Of The Bleeding Haunted“ to pánům přece jen sluší více. V pomalejší a melodičtější variantě totiž skladby zní poněkud ospale, nenápaditě a triviální jednoduchost je až příliš zřejmá. Asi „nejhitovější“ skladbou celého alba je snad veselá „Flesh Bloody Flesh“.

FLESHCRAWL za sebou mají už dlouholetou pouť hudebním podzemím a je pravda, že dnes asi těžko někoho svojí poněkud archaicky znějící produkcí ohromí, ale stále si udržují vysoký standard, díky kterému není ani jejich aktuální deska propadákem. Ale nějaké to oživení a trochu svěžích nápadů by to do budoucna určitě chtělo.

PS: Nemohu si odpustit neupozornit na opravdu velmi poctivě vyvedenou obálku alba. Z realisticky působící malby jde až husí kůže.