Filmová verze jednoho z největších literárních fenoménů posledních desetiletí začíná pomalu ale jistě aspirovat na unikát. Bohužel, ne díky své kvalitě, ale díky neskutečné rozloze. Pokud vše půjde podle plánu, bude Harryho Pottera ve světě celuloidového pásu tvořit celkem sedm filmů, jejichž realizaci bude mít na svědomí hned několik různých režisérů. Žel ani ten druhý v pořadí, mexický talent Alfonso Cuarón (Mexická jízda, Malá princezna), nedokázal pozvednout úroveň nad hladinu sezónního hitu a popcornové zábavičky. Přesto na rozdíl od svého předchůdce Christophera Columbuse konečně dokázal propůjčit svému dílu trochu osobitého kouzla a učinit jej něčím víc než jen důslednou ilustrací předlohy J. K. Rowlingové…

Harry Potter a vězeň z Azkabanu je dobře zrežírovaná podívaná. Tam, kde byl Columbus úpěnlivě vázán na vizuálno, na efekty, rekvizity, nestřídmé barevné kompozice, tam si Cuarón vytváří silnější vazbu na postavy. Rozdílný přístup obou pánů si můžeme snadno ověřit už v úvodní scéně s tetičkou Marge, která je jedním slovem výtečná. Mnohem víc než kdy před tím lpí kamera na gestech a slovech a vytváří skutečně dusnou atmosféru, nikoli to nezávazné a infantilní ovzduší prvních dvou dílů. Od režiséra dětských filmů k režisérovi dramat. A nejen to. Mexický kormidelník klade krom důrazu na postavy a pečlivější práci s napětím i větší důraz na sugestivitu. Nepotřebuje být tolik doslovný, více si pohrává s náznakem a nechává diváka vstupovat do hry mnohem aktivněji než explicitní Columbus. Ladění třetího Pottera je skutečně mnohem temnější a pochmurnější, jakoby dětské časy v Bradavicích odešly a nastupovalo problematičtější dospívání. Samotný brýlatý učeň se ze střapatého chlapce mění v zasmušilého a problematického adolescenta, což nechává více vyniknout  hereckým schopnostem Daniela Radcliffa, kupodivu vůbec ne malým. Ani Vězeň z Azkabanu neztrácí nic ze své imaginativní hravosti a vizuální vynalézavosti, leč ta je v Cuarónově podání méně okatá a z mého pohledu působivější. Nehledě na to, že úroveň digitálních efektů jde rok od roku nahoru, a tak se je stále víc a víc na co koukat… Po výtvarné stránce je Vězeň dost možná největší lahůdka, byť zdaleka ne tak podbízivá jako tomu bylo dříve.

I přesto se mi však nezdá být třetí vlaštovička ničím převratná a objevná. Příběh je opět vystavěn podle stejného schématu – na úvod gejzír historek ze života v Bradavicích, pak náznak tajemství a nakonec šouravým tempem až k samotnému rozlousknutí zápletky. Ta je zřejmě nejřidší z celé dosavadní trilogie a de facto se rozpouští v přívalech epizůdek a bonmotů z čarodějnického života. To považuji za největší problém díla Alfonse Cuárona, jakožto nečtenář jsem se nemohl zbavit dojmu, že se ve filmu téměř nic neděje a že celý příběh je jen banální nastavovaná kaše, pravda – sice dovedně, ale pořád nastavovaná. Tajemná komnata měla mnohem napínavější náboj, nicméně ten zase „dovedně“ negoval rutinér Columbus svou nevzrušivou režií. Teď je to naopak, příběh je jaksi líný a vláčný a většinu vzruchů do něj vnáší dovedný režisér, výtečná hudba z pera Johna Williamse a dobří herci. Pravda, trochu mi chybí kašpar ráže profesora Zlatoslava (Kenneth Brannagh) z dílu předchozího a příliš se nezdařil ani „nový“ Brumbál Michaela Gambona, který postrádá charisma svého předchůdce Richarda Harrise. Zato nováčkové Oldman (Sirius Black) a Thewlis (prof. Lupin) si vedou nadmíru zdatně, podobně jako ostřílené a prověřené opory. Naštěstí ubylo vlezlého sentimentu a přibylo skutečné psychologie, která dodává postavám filmu na zajímavosti.

Těžko přesně shrnout dojmy z třetí příspěvku do potterovského eposu. Z řemeslného hlediska je zatím nejcennější a nejvyzrálejším dílkem, ale sráží ho slabší příběh. Přesto budí jisté naděje směrem do budoucnosti. Pokud se i v pořadí třetí režisér chopí příběhu se stejnou vervou jako Alfonso Cuarón, bude příjemné na filmy o brýlatém kouzelníkovi s pohnutou minulostí, současností i budoucností chodit pravidelně. Mám však obavu, že existuje jistý limit, který Potterovi nikdy neumožní stanout v síni slávy fantasy filmu po boku Nekonečného příběhu Wolfganga Petersona či Pána prstenů Petera Jacksona. A mám obavy, že tento limit neleží ve světě filmu…