Spolek lomozivých germánských vagantů si to šine světem a pod zamaštěnými plášti ukrývá již třetí „rockovatý“ počin. Dávno minuly ty časy, kdy tohle seskupení vandrovalo po evropských hradech i klubech pouze se středověkými nástroji. Inu, komerční úspěch je zkrátka komerční úspěch a – ruku na srdce – moderní pojetí středověké hudby v podání In Extremo patřilo vždy k tomu nejlepšímu a nejobjevnějšímu, co nám tvrdá scéna nabídla.

Nový kancionál majzne našince poznovu odpudivě německým názvem – tentokráte přehlasovanou hlubinou Sünder ohne Zügel. A znovu je to právě název, který je jako jediný hoden jména odpudivý. Protože celý zbytek fošny nese se na vlnách superlativů. Už od prvního kontaktu je jasné, že In Extremo poprvé za dobu své existence přesouvají těžiště tvorby do vlastních řad a pomalu se odvracejí od středověkého intepretátorství. V důsledku to znamená, že tradicionály najdeme na desce již jen dva – jsou oba severské (tuším, že islandské) a samozřejmě patřičně přaranžované. Zejména lahůdkově dusná píseň „Krummavísur“, která s grácií žongléra střídá řízné riffy a medievální brnkadla se řadí do zlatého fondu germánských minnesängerů.

Hlavní příděl nových písní již ovšem nese autorskou nálepku In Extremo. A sluší jim to, zdůrazňuji! Pokud jsme mohli na minulých deskách všelijak remcat, že ty kytary jsou přeci jen pouze vatovky a hlavní slovo náleží středověké sekci, pak novinka přichází s gardem obráceným. Jde o vůbec nejtvrdší a nejkytarovější desku skupiny. Der Lange řádně přebrousil svojí halapartnu, přezdobil ji různými efekty a pak ji s vervou rozzuřeného lancknechta zaťal do uší naslouchajících. Již v úvodní pecce „Wind“ budí jeho instrument přehršel pozornosti. Kostru skladby tvoří sice typicky svéhlavá rammsteinovská úderka, jenže na ní se nabaluje spousta gotikou (tentokráte myslím tu rockovou) nasáklých motivů. Plačtivé skřeky kytary, melodické konce beranidlových riffů a podobně. A když se pak strunná magie dá do spolku s uřvanou dudovou kutálkou, je zaděláno na pěkný chlívek, to si pište.

Zásluhu na souznění má i výkon vokalisty Das Letzte Einhorna (fujtajxl!), jehož chraptění a mručení se hodí do obou kulturních epoch. Vyznamenání náleží i autorům textů. Pravda je, že Goethe, Villon a deBeaumont těch škvárů moc nevytvořili. A konec konců, Carmina Burana (ta literární, ne ta Orffova hudební) také nemá pověst sborníku canců.

Těžko přetěžko soudit, jak se zavděčí In Extremo těm „bigotnějším“ posluchačům. Faktem zůstává, že tohle album se těžce středověkým časům částečně vzdaluje, nicméně přináší (alespoň pro mne) dostačující alternativu. Alternativu In Extremo jako především moderních muzikantů, kteří ovšem nezapomínají, že jejich škorně se brouzdaly výkaly v Hamelnu a okusily prach cest, o nichž my smrtelníci můžeme pouze snít.