Co si představí fanoušek fantaskní literatury, když se řekne Miroslav Žamboch? Pamětníci porevolučního boomu převážně angloamerické knižní provenience jistě zavzpomínají, že v době „temna“, kdy o české autory nebyl z důvodů zaplavení trhu téměř zájem, to byl právě on (pochopitelně až jako druhý po králi „upířího zombie braku“ Jiřím Kulhánkovi), kdo vrátil cizincům úder a názorně ukázal, že se i mezi českými spisovateli najdou jedinci, jejichž imaginace může všem ostatním ukázat záda. Ročník 1972, inženýr v Ústavu jaderného výzkumu, na tekutou révu pozitivní, sportovec, vypravěč - to všechno je Mirek Žamboch.

Také se vám už zajídají praktiky současných fantasy autorů spočívající v neustálém natahování a rozmělňování zpočátku nadějných ság (Goodkind, Jordan ad.)? Vždyť co může být nudnějšího, než když ten a ten slavný hrdina po stopadesáté prožívá totéž, jen jinými slovy vyřčené? Vím, peníze potřebuje asi každý, jenže čeho je moc, toho je příliš. Naštěstí podobné dojení krávy, dokud má vemeno ještě alespoň poloplné, nemá Žamboch zapotřebí. A nemyslete, bylo by z čeho vybírat. Ostrý gladiátor Bakly, hrdina zatím posledního románu „Bez slitování“ (Klub Julese Vernea, 2003) nebo nesmrtelný Koniáš by jistě mohli stát za vzor spoustě dalších příběhů, jenže nač?

A tím se konečně dostáváme i k náplni „Na křídlech tornáda“, neboť se jedná o ten pověstný krok stranou. Sbírka povídek totiž slouží nejen jako vydechnutí před další „plnohodnotnou“ knihou, nýbrž i jako drobný exkurz do celého autorova díla povídkového. A čím jiným podobnou retrospektivu otevřít, než „Zpovědí válečníka“ (což je vlastně i první veřejná prezentace vypravěčova talentu, neb s touto povídkou zvítězil ve dvaceti letech v literární soutěži O nejlepší fantasy)? Sloh ještě není úplně košer, ale už i z téhle, byť zatím čistě heroické fantasy, je zřejmé, že ústy hrdinů promlouvá člověk, jež příliš nedá na klišé. A tak i pomsta má příchuť spálené země, masa a zaschlé krve. Postupně se přeneseme přes příběhy Koniáše, Baklyho i přes vyprávění ještě nepojmenovaných hrdinů. Proletíme z časů minulých do časů budoucích. Nechybí typická atmosféra, mnohdy až detektivní pátrání, zkrátka nechybí nic, co dělá Žambocha Žambochem. Budete-li si při čtení počítat, zjistíte, že v celé sbírce dvanácti povídek sice převažuje svět ovládaný mečem a špetkou magických lektvarů, ale žádného Conana se pochopitelně nedočkáte. Není tu nadčlověk, každý disponuje detailně vykresleným charakterem a jednáním, nikdo není černobílý, byť například v povídce „Prsten“ lze přinatrefit na pořádně zkaženou lidskou „zrůdu“. Závěrečná kratinká, nespisovně sepsaná „Páteční noc“, o tom, jak se nevyplácí vztáhnout ruku na ženu a naopak vyplácí zastání něžného pohlaví, vše jen podtrhuje.

V současné době už je k mání první díl nového románu „Líheň“ (Klub Julese Vernea, 2004). Bude v tom namočená atraktivní asistentka na vysoké škole, stará Praha, tajemno a všudypřítomné nebezpečí. Jděte do toho!