Do psaní recenze na demo „Heartless Merciless Blasphemous... Martyr Slain“ od slovenských na nejvyšší míru konzervativních blackers THE CRYPTOSY se mi ale vůbec nechtělo. Na rovinu se přiznávám, že raději sepisuji nadšením hýřící ódy a oslavné eposy plné zasloužené chvály, než takto kritické posudky. Nu, nedá se nic dělat, pojďme s chutí do toho a půl máme hotovo, přesně tak, jak velí zprofanované přísloví. /Ještě než začneme s podrobnějším rozborem, dovolím si poznamenat, že CD je rozděleno na dvě části, podle nichž hodlám recenzi strukturovat/

I. hudební část

Je vidno, že Slováci zasvětili veškerý svůj um brutálnímu black metalu střiženému podle švédské šablony, kterou už pěkných pár roků reprezentují třeba TRIUMPHATOR nebo MARDUK. Ač už se MARDUK od „Opus Nocturne“ skoro nevyvíjejí a na kvalitativním žebříčku klesají pomalu ale jistě směrem dolů, představují pořád naprostou špičku staré školy, ke které mají THE CRYPTOSY ještě několik světelných let daleko. Materiál na „Heartless Merciless Blasphemous... Martyr Slain“ vyznívá velice jednotvárně a i při velmi slabých 17ti minutách délky dokáže působit uspávajícím dojmem. Oněch 17 minut ale ještě berme s velkou rezervou, protože je v nich zahrnuto jedno outro „Epilogue“, orchestrální předěl „Carpe Noctem, Satan!“ (ano, k textům se ještě dostaneme, nebojte), dále trestuhodně odbytý konec šesté skladby „Christslaughtering“ a konečně nepochopitelný závěr „Dolore... Dreaming Of Reaping“, který je nastavený jakýmsi zoufalým francouzským šansonem (!). Úplná tragédie se ale nekoná díky nad poměry kapely překvapivě členité „Heartless Merciless“, kde členové THE CRYPTOSY alespoň ukážou, že umí pracovat s tempovými variacemi a základními melodickými postupy. Jinak se však sází jen na co největší syrovost projevu, která nejen že se zcela míjí účinkem, ale hlavně potlačuje jakýkoli náznak tolik potřebného oživení. Na závěr suše poznamenám, že za zhotovením zvukového kabátce bylo nutno vážit cestu do studia s pozoruhodným názvem Kobka. Zvuk mě ale, oproti očekávání, překvapil a v pohodě bych ho zařadil do škatulky se štítkem „slušný“.

II. multimediální část

V souvislosti se slabou čtvrthodinkou čisté hudby působí video stopa se svými 50 (!) minutami délky trochu bizarním dojmem. Chápu, že THE CRYPTOSY chtějí nabídnout fanouškům za jejich peníze co nejvíce, ale proč cpát na disk tak neúnosně dlouhý záznam a ještě v tak otřesné zvukové i vizuální kvalitě? Video nabízí vystoupení v jistém bratislavském klubu se všemi stylovými atributy, které k černé kultuře odjakživa patří. Sice nedojde na plivání ohně, ale i tak si užijeme dostatek klasických blackových póz, hrození, warpaintu, ba ani vepřová hlava nabodnutá na kůl nezůstane nakonec na ocet. Je chvályhodné, že kapela bere svoje vystoupení vážně a i pro menší počet shromážděných hraje s plným nasazením po celou délku setu. V průběhu koncertu zazní kousky z aktuálního alba, předchozího dema „Opus Divine“ a dokonce dojde i na coververzi od vzorů MARDUK, konkrétně „Of Hells Fire“ z alba „Nightwing“ (1998). Další částí, kterou zde hodlám rozebírat jsou texty. Předesílám, že je mi vždy a u jakékoliv kapely hodně proti srsti, když se blacková kultura se všemi jejími klišé promítne do lyrické stránky věci. Takže třeba hned první skladba je slaboduchá říkanka par excellence, jen dodám, že oplývá vskutku odstrašujícím názvem „Fucking Satanic Storm“... Nebýt textu k „The Rise Of The Misanthrope“ (kde vidím, že to jde), zůstával by nad naprostou neschopností THE CRYPTOSY vymyslet alespoň trochu soudný text rozum stát.

Závěr : Podprůměrné album, které stěží osloví někoho jiného než nejoddanější fanatické příznivce black metalu ze staré školy. Ke cti členům kapely THE CRYPTOSY je nutno připočíst, že celkem zvládají své nástroje, dokáží udržet tempo a jejich projev působí díky schopnému bicmanovi rytmicky konzistentně. Čili máme tu základ, na kterém se dá nějakým způsobem stavět. Teď to chce více přemýšlet při skládání, nechtít za každou cenu vydávat další album sešité horkou jehlou a hlavně trávit co nejvíce času pilnou prací ve zkušebně.